Ideologové multikulturní Evropy jsou vedení zhoubnou myšlenkou, že cesta ústupků vede k míru. Stejnou myšlenou byly vedeni pánové Neville Chamberlain a Édouard Daladier při podpisu Mnichovské dohody a jaký byl výsledek? Dnes se všichni historikové shodují, že kdyby se Hitlerovi neustupovalo, stálo by to sice hodně obětí a přineslo krátkodobé utrpení mnohým, ale zdaleka by Evropa nezažila Apokalypsu 2.světové války, mnohamilionové ztráty na životech a zmar převážné části našeho kontinentu. Lidé jsou zřejmě nepoučitelní a Evropa je opět plná nových „mírotvorců“, kteří si neuvědomují, že stejnou hrozbou pro Evropu jako byl tehdy fašismus, je dnes Islám.
Studujeme-li genezi monoteismu v jeho dnes nejvíce rozšířených formách, kterou bezesporu tvoří Křesťanství a Islám, dojdeme k závěru, že tyto dvě ideologie jsou neslučitelné a jejich vyznavači nemohou žít v trvalém míru v jednom společenství a to nejenom v jednom státě, ale jak se poslední dobou stále víc a víc ukazuje, ani na jednom kontinentu.
Křesťané i Muslimové vycházejí shodně z filozofie Starého zákona a praktikování své víry odvozují od učení svých proroků. Ale už při jen trochu bližším zkoumání zjistíme obrovské rozdíly mezi těmito učeními, které jsou zcela zřejmě i v budoucnu nekompatibilní.
Křesťané tvoří společenství lidí svobodné vůle, vyznávající pojetí člověka jako kreativní individuality. Tak se u křesťanů staly běžné kritické úvahy o biblických dogmatech, které vývojově způsobily vznik ideologicky odlišných církví. Zprvu byly názorové střety mezi jednotlivými aplikacemi učení Ježíšova hodně krvavé, ale postupně získala převahu pragmatická idea nekonfliktního spolužití různých „frakčních“ uskupení křesťanského společenství. Třecími plochami v křesťanském světě se staly jiné rozpory než aplikace víry a naše civilizace mohla vývojově gradovat.
Muslimové naopak vytvářejí naprosto ideologicky homogenní společenství založené na přesvědčení, že všechno důležité v životě a na světě je více méně předurčeno osudem a člověk to nemůže ovlivnit. Texty Koránu jsou považovány za neměnnou pravdu a lidská individualita je považována za něco neslučitelného s vírou v Boha. Všichni muslimové se tak musí podřídit nikoliv světským (například demokraticky voleným), ale výhradně náboženským autoritám. Třecí plochy mezi jednotlivými frakcemi (zejména mezi Šíty a Sunity) tvoří teologické rozpory, které se však nijak nedotýkají základů Islámu. Korán je vnímán všemi muslimy jako dokonalý a navždy neměnný text, což prakticky potlačuje jakoukoliv možnost spekulace o sebemenší možnosti ústupu od základních dogmat Islámu jako je, mezi jiným, islámské právo Šaria. A normy předepsané právem Šarie jsou respektovány všemi muslimy, bez ohledu na příslušnost k náboženské frakci a jsou dříve nebo později praktikovány kdekoliv, kde muslimové žijí.
Pojetí člověka jako kreativní individuality se ukázalo životaschopnější a křesťané na dlouhé období novodobé historie ovládli svět jak hospodářsky, tak i politicky. Doba se však změnila. Křesťanská Evropa vše, co bylo základem její síly (technologická kreativita a efektivní výroba zboží) převedla jinam a politická i intelektuální elita současné Evropy si neuvědomuje, že tak oslabila hradbu průniku agresivního Islámu do historicky dominantního křesťanského prostoru.
Islám není ze své podstaty schopen tolerance k jinému pojetí lidského života bez toho, aby nebyly zcela jasně vymezeny sféry vlivu silou. A vymezit sféry vlivu, aniž by nás samotné ohrožovaly,bude možné jen do doby, kdy naše civilizace neztratí i poslední zbytky sebeobranného reflexu. Z objektivního pozorování dnes již nezastavitelného postupu islamizace třetího světa vyplývá zcela jednoznačný závěr: Evropa a Amerika (nejenom USA) musí daleko razantněji dát najevo, kde bude respektovat Islám jako dominantní filozofii určující způsob života , ale kam už jej nepustí. Naše civilizace musí zcela jasně říci, kde jsou meze mírové konzistence spolužití i kooperace Křesťanů a Muslimů. Musíme dát zcela jasně najevo, a to pod hrozbou použití síly ( a v krajním případě se nebát sílu použít) , kde jsou naše hranice tolerance k jiným politicko-kulturním odlišnostem a že nebudeme trpět aby se do našich společenství implantovaly jakýmkoliv způsobem zvyky Islámu. Jinými sovy: Nebudeme se míchat do života zemí kde vládne Islám pouze za podmínky, že se Muslimové nebudou snažit uplatňovat svůj vliv do života v těch částech země, kde lidé žijí v demokratických systémech vycházejících z židovsko-křesťanské filozofie.
Aktuální výzvou pro vyznavače multikulturní Evropy tak je, aby si opravdu upřímně odpověděli, jak si prakticky představují spolužití lidí, kteří uznávají jen náboženskou autoritu s lidmi, kteří respektují demokraticky volené světské orgány. A nám ostatním vysvětlili, jak se právo Šária, což je typ právního systému založeného na islámských náboženských textech určující veřejné i další soukromé aspekty života lidí žijících podle islámu, může nenásilně prolnout s právním systémem založených na zákonných kodexech vznikajících v demokraticky volených zákonodárných sborech.
Zatím je ze strany vyznavačů multikulturalismu slyšet jen ideologicky naivní žvásty, které nemají šanci na praktické naplnění, ale tlumí bohužel odpor proti ovládnutí Evropy Islámem. Této ideologii se musí postavit účinná hráz dřív než bude pozdě a Evropa zažije novou Apokalypsu. To není strašení. To je realita!
