Úroveň české žurnalistiky charakterizuje zejména to, že ve svém zpravodajství i rozsáhlejších komentářích, když se náhodou někde objeví, rozebírají následky dějů a vůbec se nezabývají příčinami. U některých je to evidentně lenost, neznalost, či nedokonalé vzdělání (být absolventem VŠ neznamená být vzdělán!), ale obávám se, že u většiny chybí odvaha, či cit pro vnímání reality. Proto se drží tavedeného shcematu a bojí se pužívat při popisu negativních dějů i výrazy, které se v novinářském mainstreamu považují za nekorektní.
Ukazují to i komentáře výsledků eurovoleb. Proč se jinak naprostá většina komentátorů drží jako klíště schématu, že politik, který nehraje politickou partii v souladu se zavedenou linií Bruselu, je automaticky nazván extrémistou, kdo kritizuje chybnou imigrační politiku je automaticky rasista a kdo je proti rozpínavosti islámu okamžitě označen jako xenofob. Nechápu, že (zatím) ani jeden komentátor nerozebere příčiny nízké účasti ve volbách u nás a na Slovensku, či vítězství eurokritických stran ve významných zemích EU, z jiného úhlu pohledu než mají kavárenští intelektuálové a od reality naprosto odtržení politici. Je však zajímavé jak někteří politici, nejprve Cameron v Británii a teď Holland ve Franci jsou v pudu sebezáchovy schopni reflektovat politickou realitu, ale naši novináři (po politicích to nemůžeme chtít) se jinak pojatého popisu téže reality bojí jako čert kříže.
Mne, na rozdíl od našich politických komentátorů, vítězství eurokritických stran, zejména ve Francii a Británii, nepřekvapilo a tudíž nebylo žádnou senzací. Spíše jsem se pídil po informacích, proč bylo tak drtivé. Za jednu z velkých chyb bruselských elit a od nich naočkovaných místních politiků, považuji, že některá témata se prohlásila jako nediskutovatelná a dokonce existuje všeobecně vnímaný seznam výrazů, která jsou pro novináře i politiky přímo tabu. Jakmile toto tabu někdo poruší, či dotkne se kriticky nějakého v EU hájeného tématu, hned je napadán a dehonestován hlídacími psy elitářského pojetí novinářské etiky. A tak tvrdě prosazované pojetí novinářské etiky, které prosazují příslušníci kavárenských intelektuálních elit, nahradilo objektivní zpravodajství. Výsledkem jsou excesy, že o výtržnících zapalujícíh auta a rozbíjejících výlohy se nesmí mluvit jako o muslimech, a když o cikánských tlupách vykrádajících obchodní domy po celé Evropě a jejich kapsářských gangech se nesmí mluvit jako o Cikánech, napíše britský tisk, že v Londýně řádí zlodějské tlupy, a podle toho jaký pas má zrovna zatčený Cikán, jsou označeny jako české, slovenské, či rumunské gangy. No a my se divíme, že se o Češích, Slovácích, či Rumunech, apriori hovoří jako o národech zlodějů a zneužívačů sociálních dávek. Přistěhovalci většinou zneužívají štědrý evropský sociální systém a obratně začali využívat posvátnou krávu, ve kterou se proměnila ideologie lidských práv, jako nároku na vše. Ale z důvodu naprosto scestné multikulturní ideologie nikdo nemá odvahu zdůraznit, že se většinou jedná o Cikány a o přistěhovalce z muslimských zemí i když každý, kdo se s nimi potká ví, o koho jde!
Někde jsem četl, že za vzrůst xenofobie, rasismu a odporu k bruselským elitářům může bulvár. Typické zjednodušení. Bulvár jen vystihl velkou společenskou poptávku po informacích, které nejsou autocenzurovány politicky korektním a multikulturním pojetím zpravodajství. To, že bulvár se nebál svým zpravodajstvím otevřeně informovat a problémech, které opravdu společnost jako velký problém vnímá, za to, že dosud tabuizovaná témata se dostala na první stranu čteného deníku, bulvár coby novinářský obor, opravdu nemůže. A že některé politické strany tuto celospolečenskou poptávku po tom, aby se problémy nazývaly pravými jmény, aby se o nich hovořilo, aby se nezametaly pod koberec, jen obratně využily a daly si jejich řešení jako politický program, se ukázalo v eurovolbách jao dobrý tah. Jako hroznou chybu mainstreamu považuji, že ty politiky, kteří se nebojí otevřeného popisu příčin obecně vnímaného problému a nabízejí jejich řešení konkrétními opatřeními, označují jako populisty, extrémisty, nacionalisty a jinými hanlivě vnímanými přívlastky. Tím jen dopustí, aby se jejich příznivci s takovým označením ztotožnili a už nadále se označení rasista, xenofob, či nacionalista nebude vnímat jako něco nepřijatelného, ale naopak jako označení někoho kdo má odvahu se k dějům které skutečně Evropou hýbou, postavil čelem.
Ale zpět k příčinám vítězství eurokritických stran ve velkých západoevropských zemích, ale i v menších (Dánsko) nebo jejich vzestup (Rakousko), popřípadě nástupu ultralevičáků v Řecku, a naopak k malé účasti voličů v České republice a na Slovensku. V zemích, kde zvítězili eurokritici, a je jedno zda se hlásí k levici, či pravici, dali voliči najevo, že současným evropským politickým elitám nevěří a že je viní za stav, který v těchto zemích nastal jak z přistěhovalectvím tak i krachem ideálu centrálně řízeného eurosociálstátu. Vzhledem k tomu, že jsou na rozdíl od nás přesvědčeni, že svou volbou přispějí k nastolení změn, k volbám přišli a svým hlasem dali najevo svou nespokojenost zejména s bruselskou politikou. Dali ovšem taky hodně hlasitý vzkaz o své nespokojenosti i svým národním vládám. Okamžitá reakce prezidenta Hollanda mne mile překvapila. Ukazuje se , že vnímaví socialističtí politici jsou schopni i po tolika letech v politickém skleníku, realistické sebereflexe. Vsuvka: O tom, že by byl schopen obdobné sebereflexe Sobotka, silně pochybuji.
Je dobré se zamyslet nad tím, že ještě nedávno byla Národní fronta ve Francii považována všeobecně div ne za polofašistickou nacionalistickou stranu, a stranu, která není schopna zaujat nikoho jiného než spodinu z Mairseille a okolí a proč dnes je Marine le Pen nejpopulárnější kandidátkou na presidentku Francie a také proč její Front national jasně vyhrál eurovolby. Její otec byl takový francouzský Vandas. Velmi inteligentní chlapík, který věděl o rostoucí nespokojenosti s přistěhovalectvím, z nepřizpůsobivostí imigrantů a dalších nešvarech souvisejících s cizinci. Ale stejně jako Vandas u nás, kolem sebe soustředil spíše společenskou spodinu a na veřejnosti hlásal hesla, kterými nebyl schopen získat sympatie většiny občanů, i když s tím, že se něco musí s přistěhovalectvím dělat, většina Francouzů souhlasila. Marine na to šla jinak. Svou řeč zbavila brutality, nabízí reálná řešení, a podchytila i jiná stejně citlivá témata, jako je nezaměstnanost a sociální politika. A svým kultivovaným projevem získala nakonec převahu nad všemi, kdo se bojí o problémech byť jen mluvit.
V České republice někoho takového, jako je Marine le Pen bohužel nemáme. Bobošíková byla spíš komik, než politik, Vandas je jen odvar Le Pena otce, Okamura nastoluje sice populistickým způsobem ožehavá témata, ale je natolik politicky hloupý, že je neumí podat tak, aby byl věrohodný a Mach, ačkoliv je svými eurokritickými tématy mnoha lidem sympatický, tak svým libertiánstvím naopak hodně voličů odpuzuje. Takže ne tím, že by byl český volič imbecil, líný zápecník milující klid a pohodu nebo že nerozumí eurotématům, jak se nás ne-voliče snaží vykreslovat český novinářský mainstream a pražská kavárna, ale tím že český eurokritik neměl koho pro sebe důvěryhodného volit, způsobilo podle mne to, že byla tak nízká účast ve volbách do europarlamentu.
hlu pohledu neov
hlu pohledu neov
