Když se na chvilku zastaví dech

Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt.  

Co jsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech.

Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let.

Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit.

Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC.

Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si musela aktivovat "Cancer resource services." Uf, už jenom z toho slova "cancer" se mi dělalo špatně.

Po aktivaci a návštěvě finančního oddělení v nemocnici jsem dostala asi tak 30 stránek formulářů na vyplnění. Otázka na straně 28 mě opravdu pobavila: "Ne, alzheimera nemám, kdybych měla, myslím, že bych touhle dobou zapomněla co vyplňuju." Kolem mě plynula konverzace "poslední radiace," "moje chemoterapie," všechno to jen stupňovalo naši nervozitu.

První vyšetření: "Vypadá to dobře. Bulka se hýbe, je malá a pravidelná." Mírně nás uklidnila doktorka. Amíkovi úlevou vytryskly slzy. "Zdá se mi to, jako papiloderma, nezhoubný nádor, ale pro jistotu vás pošlu na mamogram a ultrazvuk. Ale riziko je minimální. Jste mladá, nemáte historii, jste zdravá."

Drhý vyšetření: O patro výš, převlečená do apartního nemocničního pruhovanýho, růžovýho andělíčka sedím s plno jinejma ženskejma. Čekám, knížku mám. Amík sedí v jiný čekárně, sedí a čeká, jeho máma taky. Mamogram. Malý prsa jsou zjevně nevýhodou, mašinu musím obejmout a stejně to sotva dám.

Druhý vyšetření: stejný patro, čekárna o kus dál. Přišla mě povzbudit švagrová. Venku sněží. Ultrazvuk, naposledy jsem byla na ultrazvuku jako těhotná. Pamatuju si to tepání srdce a pohyb malýho červíka. Tentokrát neslyším srdce, to moje co mi bije až v krku totiž slyším jenom já.

"Uvolnilo se nám místo na biopsii." Povídá mi doktorka na ultrazvuku.

Třetí vyšetření: Dávám vědět smeskou Amíkovi. Trochu se bojím, dávají mi lokální anestezii, doktorka mi vysvětluje každej svůj pohyb. Radši se urputně koukám do stropu. Škoda nějakej obraz by se na rozptýlení hodil. "Ta televize co máte za hlavou je opravdu na nic." Souhlasí se mnou smějící se sestra. "Dala jsem vám tam takovej malej čip, značku, aby to bylo možný snadněji najít v případě operace. Nebojte, na letišti pépat nebudete." Uklidňuje mě doktorka. "Výsledky budou možná druhý den, ale spíš až v pondělí."

Čtvrtý vyšetření: Znova mamogram, jen to jedno prso, pravý, s malou značkou a teď i obvazem.

Konečně venku. Amík s tchýní mě objímají. Znova hlavní doktorka. "Podle všeho to vypadá dobře. Samozřejmě konečně všechno budeme vědět až podle biopsie. Ale je to opravdu malý, ani mamogram to nebyl schopnej najít. Spěte klidně."

Úleva? Neuvěřitelná! Ale pořád je tam ten menší červík pochybností. Čekání na výsledky.

Druhej den. Pátek, 16. prosince, v práci mi zvoní telefon. "Máte chvilku?" doktorka z biopsie. "Jasně, určitě."  "Bohužel, biopsie ukázala invazivní karcinogenní buňky." Zastavil se mi dech. Jen se mi, mrcha, nechce znova rozeběhnout. Ona pořád mluví a snaží se mě na něco zeptat. Dech, dech, uff, už to jde. Nádech, výdech, přes to stažený hrdlo to moc nejde. "Ano, jsem v pořídku. Ne, nic nepotřebuju." Jenom ať už přestane mluvit, nechci ji dál slyšet.

Volám Amíka: "proč to nikdy nezvedá, když ho tak nutně potřebuju?" Amíkova máma: "Oh, God, Oh God!!!" Jedu k nim. Rychle pryč z kanceláře ještě zamumlám něco o špatnejch výsledcích. Brečím volám mámě: "Pane Bože, bože!!" Ani mi nepřijde vtipný, že obě mají stejnou reakci jen každá v jiným jazyce. Nikdy nezapomenu na jejich hlasy. Stejný, úplně stejný bezdechý reakce.

Je mi špatně jsem v šoku. Nevím nic, jen to, že mám rakovinu. Čekáme na další výsledky, snad v pondělí.