Před chemoterapií

Než začnou s chemoterapií rádi si vás pořádně proklepnou. Gentika, ultrazvuk srdce, EKG, krev, rozhovor se sestrou, rozhovor s doktorkou. Vážení, "ta váha je jen číslo," povídá mi sestra, měření tlaku, zase krev.

Den jsme začali na genetice. Rozhodla jsem se jít na genetický testy, který by mi měli najít nebo, jak doufám, spíš nenajít zmutovaný geny BRCA 1 a 2. Tyhle testy tu nejsou povinný, pouze doporučený, ale přesto jsme na ně šla. Pokud se u mě najde tenhle zmutovanej gen, tak mám poměrně větší šanci rakoviny vaječníků a znovuobjevení rakoviny prsu. Někdy mám pocit, že tahle nemoc je jak Pandořina skříňka, jak se jednou otevře, tak nejen že nejde zavřít, ale ono se z ní taky táhne čím dál tím víc věcí. Rozhovor s genetičkou byl poměrně veselej, musel, protože jinak bysme se tam zbláznili. Nabídli mi taky genetický testy další možný mutace, která  by měla za následek rakovinu u dítěte. Ano, taky si ho nechám udělat.  Mini chlapík by pak měl 50 na 50 šanci dědit mutace a je přeci jen lepší o tom vědět dopředu a mít šanci mít všechno tak nějak pod kontrolou.

Přešli jsme do další budovy. Ultrazuk srdce, skoro jako bych byla znovu těhotná, jenže tentokrát ten tlukot byl mnohem silnější a srdce mnohem větší.  Pan ultrazvukař byl moc hodnej, odpovídal rád an všechny moje všetečný otázky. Cestou k srdci ukázal játra: "teda, ty jsou krásný, tak zdravý. Aá slezinka. A vy jste dneska nic nejedla? Nebo ani, ale nic tučnýho, že?" No jasně, že nic tučnýho ten oběd to byla samá zelenina a k tomu zeleninovej džus. "Protože ten váš žlučník, ten je jako z učebnice. Vážně! Á aorta, krása." Teda tolik jsem se toho nenaučila snad nikde. Při doprovu ke dveřím mi ještě řekl: "vy jste tak krásná!" No jo, ale kterou mě myslel, ta játra, slezinu nebo žlučník?

EKG, paní z jihoafrický republiky, zanadávaly jsme si na toho oranžovýho debila, já se stihla jenom omluvit za svý neoholený nohy. Jako vážně koho by to napadlo, že EKG se točí na nohou? "Já to chápu, je zima, kdo by se s tím holil." No a bylo po EKG. Taková rychlovka.

Krev, asi tak čtyři ampulky, zase možnost zanadávání na oranžovýho debila a ven. Tenhle den je neuvěřitelně rychlej, možná proto, že toho máme hodně.

Přechod do další budovy, ještě jsme stihli další zeleninovej džus. Procházka v mraze, na ulici jsme potkali mámu se dvěma dětma, měli tak krásný čepice, že jsme je oslovili na focení. Přijeli z Marylandu, chlapeček se léčí ve stejný nemocnici jako já. Perspektiva zase ta připomínka perspektivy a toho jaká je tohle nemoc zákeřná a přesto jsou lidi schopni se tak krásně smát. Taky jsme se smáli a smáli se doopravdy ne na oko.

Rozhovor se sestrou. Všechny možný a nemožný vedlejší účinky. "Některé ženy si udrží až 50 procent vlasů." "Tak tohle jste mi vážně neprodala." "A co tohle: vypadají vám i chlupy na nohou a v podpaží." Vesele pokračuje sestra. "No tak s tím jste měla začít. To beru!" No vlastně už jsme tohle všechno věděli, jen jsme netušili, že budu muset okamžitě na pohotovost s teplotou 38 stupňů. A ano, můžu si dát dokonce i alkoholický nápoj, ale ne do padání pod stolu. Ano, krevní testy budu potřebovat před každou dávkou chemoterapie.

Doktorka, prohlídka a další rozhovor. Další otázky, snad ani už nemáme, hodinová promluva se sestrou všechno vyčerpala.

Tak a v pátek jdeme na to.

 10. února je můj první den chemošky, vlastně už si s ní můžu tykat, budem kamarádky na delší dobu.