Poslední hit kapely Banda

Malá povídka o jedné vesnické kapele, na kterou se moc nechodí, i když skládá tak sakra dobrou muziku...

„Já ti nevím, ten refrén nějak nemá šťávu.“ Starý Banďák zavrtěl hlavou, až se mu řídnoucí prameny vousů rozlétly na všechny strany, zakládal si na tom, že vypadá jako ze zízítop. A že pozná dobrou písničku. A teď to právě vypadalo, že poslední hit kapely Banda dobrou písničkou není. I když Pepan (Hudba) s Hejkalem (Text písně) byli přesvědčeni o opaku. A zbytek kapely jakbysmet.

Ale Banďák byl ze všech nesilnější a nejstarší, takže se mu těžko odporovalo. Kapelu před dvaceti lety v podstatě založil, nebo minimálně byl u toho, když se kluci ve Spolkáči po pár pivech už poněkud neartikulovaně domluvili, že by jako bylo dobrý mít kapelu a vobčas někde hrát.  Banďák byl u zrodu jako jediný z aktuální sestavy, víkendové ponocování za pár korun, dlouhé přejezdy a absence jakékoliv slávy, smysluplnosti nebo alespoň minimálního nadšení publika každého brzy unavilo, takže hudebníci postupně předali svá místa mladším nástupcům, většinou v rámci rodiny. S jedinou výjimkou potvrzující pravidlo a tou byl Banďák. Kytarista, co si hrál na zízítopáka, v džínové vestičce, přibývajícími piercingy a prodlužujícím se vousem rok od roku směšnější, nicméně s jistým surovým charisma, kterým dokázal odklonit většinové smýšlení kapely na svou stranu. Navíc se s ním nikdo nechtěl hádat, protože se vždycky urazil a nekomunikoval třeba několik dní. To pak mrzelo všechny. Kluci chápali, že oni mají vlastní životy, rodiny a zaměstnání, ale pro Banďáka, který navzdory blížící se padesátce žil stále u matky a nějak se živil něčím tak obskurním a sezónním jako je oprava kol, byla kapela celý jeho život.

Těch několik vzácných chvil, kdy se kapela proti Banďákovu názoru vzbouřila, mělo tak těžký dopad na jeho psychické zdraví, že pak hodně dlouho neměl nikdo to srdce mu odporovat. Když se kapela shodla na jednoduché a hravé hitovce „Hodinový hotel“, vyhrožoval Banďák odchodem. U písně „Děvky ty to znaj“ se mu nezdál vulgární podtext, a když byl přehlasován, další měsíc se prostě přestal dostavovat do garáže na zkoušky, než to vyšumělo. Před lety tehdejší zpěvák potají svolal zkoušku kapely o půl hodiny dřív, aby píseň „Nechte vlajky vlát“ stačili nazpívat před tím, než ji předvedou Banďákovi, který si ji ovšem ani neposlechl a zpěvákovi jednu ubalil. Ten okamžitě odešel jinam, i s Vlajkami. Příkladů bylo nespočet.

A už teď bylo jasné, že dalším bude tahle píseň. Banďák si otevřel lahváče o zuby, dlouze se napil a pro zvýšení efektu si povzdechl.

„Ten refrén prostě nemá šťávu. Říkám vám, že by to lidi nebavilo.“

Jediný, kdo se po těch letech vzmohl na náznak odporu, byl Hejkal. S klukama hrál teprve třetím rokem a ještě mu nebylo jasný, že to dycky skončí jako dycky. „Ale to jsi říkal i u „Hrobaře“ a podívej se, jak se to pak chytlo. Hráli to i v rádiu.“

 Banďák už ani neráčil odpovědět, jen se napil piva a významně se zadíval do rohu, na hromadu starých pneumatik, aby Hejkalovi naznačil, že diskuze skončila.

„No tak, kluci, tak to pojďte alespoň zkusit.“ Hledal Hejkal podporu u zbytku kapely. Ale všichni rozpačitě uhnuli pohledem. Zažili to už stokrát, navíc po včerejší pitce ve Spoláku neměl nikdo chuť se pouštět do planých diskuzí.

„Hele, to nemá cenu.“ Ukončil to nakonec Pepan. A jeho slovo rozhodlo, protože byl autorem textu. Když to vzdal i on, nedalo se nic dělat. „Flaška rumu by se dnes hodila, začíná bejt zima.“

„Já furt říkám, ať sem dáme petry a bylo by teplíčko celou zimu.“ Banďák na sobě nechtěl dát znát, že ho těší vítězství, ale něco v jeho hlase ho prozradilo.

„To bysme tu nejdřív museli, uklidit. Kdoví, co je v těch všech plechovkách a flaškách, ještě bychom tu uhořeli.“

„Buďte rádi, že máme vůbec kde zkoušet. Strejda se na nás taky mohl s tou garáží vykašlat a chtěl bych vidět, kde bychom se slejzali.“

„No jo, furt. Tak co bude s tím rumem?“

Hejkal svěsil hlavu, věděl, kdy prohrál, tím pádem by mohl v Bandu vydržet, shrábl papíry s odmítnutou písničkou a vyšel před garáž.

Tady se, jako každý čtvrtek večer, kdy kapela pravidelně zkoušela, tísnili bez ohledu na déšť, zimu či cokoliv jiného desítky chlapů od muziky. Některé už znal – manažeři Kabátů, Mňágy, Chinaski a dalších kapel, u kterých si už ani nepamatoval jména, tu stávali pravidelně, ostatní se průběžně měnili. Jak vytáhnul vrata od garáže, nahrnuli se k němu a mávali lahvemi a kartony cigaret. Tentokrát bylo rozhodování jednoduché. Rum měl jen jeden z nich – hubený chlápek s dlouhými rovnými vlasy. Hejkal na něj ukázal a ostatní zašuměli zklamáním.

Hubeňour vyměnil papíry za láhev s plachetnicí a teprve pak mrkl do not.

„Díky, vypadá to dobře.“

„Dej pak vědět, jak se to chytlo. Banďák tvrdí, že ten refrén stojí za prd.“

To říkal Hejkal pokaždé, ale nikdo mu nikdy vědět nedal. Nicméně fronta před garáží neustále narůstala a dav byl čím dál tím nedočkavější.  Při minulé zkoušce měl dokonce pocit, že se venku rvou a že každou chvíli vyvalí vrata od garáže. To by Pepanovo strejda nebyl zrovna nadšený, stačily ty vajgly, co tu po nich zůstávaly, a kdyby se stalo něco s vratama, nejspíš by jim zkušebnu zatrhl.  A bylo by po hehe.

Hejkala občas napadlo, že by se kouknul na net, jak si jejich písničky vedouc, ale z fachy chodil rovnou domů, večer do Spoláku a o víkendech jezdili hrát, tak neměl kdy, barák a dvě děcka nejsou žádná sranda a navíc tu furt padal signál. A kluci z kapely říkali, ať se na to vykašle, nedůležitá je jen muzika a že na ně ještě pořád chodí lidi, o nic jinýho nejde.

Dlouhán si odhodil vlasy z očí a pak se usmál tak podmanivě, jako kdyby už před ním tančil dav rozdychtěných fanynek. „Ba ne, to bude dobrý. Refrén je naopak perfektní….  medvídek z Bogoty usnul a sní…..“ Zanotoval téměř čistě. „Myslím, že by se to mohlo chytit.“