Začnu-li recenzi větou, že jde o hororově laděný příběh jednoho maloměsta napsaný dětským psychiatrem z Rakouska, vlastně tím shrnu o knize vše podstatné.
Román Sladkost života mě v e-shopu Knihy.iDNES.cz prvotně a prvoplánově zaujal obálkou a názvem - jsou tak tajuplně atraktivní, že převáží i na tím, že autorovo jméno si téměř nelze zapamatovat (což u autorů beletrie bývá dle mého vždycky trochu problém :-), posuďte na http://knihy.idnes.cz/sladkost-zivota.html.
Na druhou stranu to Hochgatterer přinejmenším vyvažuje přitažlivostí svého povolání – to, že psychiatr napíše román, pravidelně předznamenává (kromě odkrytí tajemství několika interpretací lidského jednání), že se s přímou znalostí věcí, které my ostatní jen tušíme, vydá do těch nejhlubších vod. Paulus Hochgatterer se tam navíc vydává vyzbrojený perfektním jazykem a osobitým, i když čtenářsky hodně náročným stylem psaní.
Zaujala mě hned první kapitola knihy, autor to opravdu umí, na podobně sugestivní popis z pohledu dítěte si vzpomínám naposledy v Těle od Stephana Kinga. I další kapitoly, popisující události končícího roku z pohledu různých (a také různě psychicky narušených) obyvatel maloměsta, jsou zajímavě napsané a rychle jsem se do nich začetla, přestože jsem se v první polovině knihy silně ztrácela v tom, kdo je kdo. A podle recenzí čtenářů na internetu jsem nebyla jediná, dokonce i překladatel (mimochodem klobouk dolů před jeho výkonem) uvádí, že byl v některých pasážích na rozpacích - viz rozhovor na http://www.topzine.cz/ja-mam-straelen-rad%E2%80%A6-rozhovor-s-tomasem-dimterem. Na jednu stranu je to k naštvání, na druhou mě to kupodivu ani v nejmenším neodrazovalo od toho, abych knihu co nejrychleji dočetla (a pak znova prolétla první kapitoly, abych si vychutnala všechny detaily, které mi při prvním čtení unikly).
Sladkost života má v podtitulu uvedeno Detektivní román a opravdu hned první kapitola končí vraždou, nicméně detektivní příběh je tu snad až na posledním místě a to nejspíš nejen pro čtenáře, ale i pro autora, který stopy rozsévá poskrovnu a bez důvtipu a ledabylé rozuzlení nakonec předhodí bez varování, ale zato nás žene do slepých uliček podivných vztahů mezi obyvateli městečka popisovaných detektivem Kovaczem, neuróz pacientů psychologa Horna a psychopatických pohledů na svět. Takže spíš než to, kdo rozdrtil hlavu starému Sebastianovi Wilfertovi, mě zajímalo, jak se to má s farářem, který poslouchá svůj iPod, i když slouží mši, kdo ve městě zabíjí zvířata, jak nakonec skončí paní Weberová s laktační psychózou nebo atraktivní studentka Heidemarie se sebevražednými sklony a - v neposlední řadě - jak se to má s manželstvím psychologa Horna či s milenkou detektiva Kovacze.
Značná část příběhu se točí kolem týrání dětí – můžeme tu číst o zmarněném dětství od počátečních fází, kdy otec zmlátí dvouleté batole, přes zlámané nohy pětileté holčičky ("bylo to modré auto") až po smutné konce v podobě dvou zvrácených dospívajících bratrů Daniela a Bjorna (jejichž příběh je mimochodem jedním z nejpoutavějších v celé knize). Najdeme tu i popisy různých odstínů psychopatů, kteří „hrozí, ponižují a mlátí“.
Celé vyprávění je podbarvené melancholickou ponurostí, která i z nejobyčejnějšího hovoru nebo popisu banální scény z nemocnice či restaurace dělá něco víc, něco zásadního. Neurotické městečko mám přímo před očima, jako kdybych v něm léta žila, a právě ta realistická pochmurnost je mým hlavním dojmem z knihy. Navzdory tomu, že rozřešení detektivní zápletky, zjištění, kdo je tím člověkem, který má z celého města největší „problém se sladkostí života", je samo o sobě zklamáním, kniha je skvělá a už se nemůžu dočkat, až se začtu do dalšího pokračování.
PS: Po přečtení Sladkosti života jsem po letech vytáhla z knihovny Elfriede Jelinekovou, bůhvíproč, vždyť je to úplně jiný žánr…?
