Patnáctý román básníka perverze Iana McEwana je o smutku a beznaději otevřených systémů lidských životů, které zdevastuje mravní zákon, aplikovaný uzavřeným systémem umělé inteligence androidního robota.
Genialitu rámce McEwanova románu „Stroje jako já“ jsem plně docenila, až když jsem si přečetla životní příběh Alana Turinga. Ten opravdový. Protože román se odehrává v alternativním světě. Jakoby našem, ale o chlup posunutém někam jinam.
Britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová utrpěla porážku ve válce o Falklandské ostrovy a následně prohrála volby.
Geniální britský matematik, logik, kryptoanalytik a zakladatel informatiky Alan Turing, odsouzený v 50. letech za homosexuální styky, se namísto hormonální léčby rozhodl podstoupit vězení a díky nepodmíněným dvanácti měsícům intelektuálního „volna“ posunul robotiku natolik, že v 80. letech si Charlie, třicátník poflakující se bezcílně životem, může pořídit jednoho z pětadvaceti prvních umělých lidí, dodaných na volný trh.
Svého vlastního Adama.
Adam se vyvíjí a vzdělává na bázi umělé inteligence – saje, porovnává a vyhodnocuje informace a zkušenosti a na základě nich dochází k závěrům. A začíná oponovat lidem.
„Ale pravda není vždycky to nejdůležitější, Adame.“
„To je velmi pozoruhodné tvrzení. Pravda samozřejmě je vždycky to nejdůležitější. Jaký svět to chcete? Pomstu, nebo vládu zákona?“
Jakmile má Adam dost informací, aby mohl dojít k soudu, již od něj neustoupí. Neexistuje pro něj žádné „ale“. Z hlediska morálky je neomylný, ale…. McEwanovi se tu geniálně jednoduše a plasticky podařilo vystihnout rozpor mezi mravními zákony v Kantovském smyslu a opravdovým životem, ve kterém se rozhodujeme na základě „srdce“ a tato rozhodnutí pak stavíme nad obecný morální princip, ke kterému jsme se původně vztahovali. Člověk se zaštiťuje láskou, k ženě, dítěti, kamarádce, a omlouvá tím, že se nechová podle pravidel. A nejvíc fascinující je, že nad těmito nesmyslnými etickými přemety se jako lidé dokážeme shodnout. Ale pro robota je tento rozdíl mezi tím, co člověk říká, že by měl dělat a tím, co opravdu dělá, nepřekonatelným paradoxem. Naráží tu na sebe dva odlišné světy, jako když se snažíte porozumět autistovi, který se upíná k jednoznačným pravidlům, nebo naopak narazíte na bezskrupolózního a chaotizujícího psychopata. Světy, které si nemohou nikdy porozumět.
A kdo je vítězem? V příběhu začnou androidní roboti, kteří dosáhnou určité míry poznání, rozhledu a zkušeností s lidským jednáním, jeden po druhém páchat sebevraždy. Tedy, pardon, autodestrukce. Existují i výjimky a jednou z nich je Charlieho Adam.
Adam se stane součástí zvláštního milostného trojúhelníku mezi Charliem a jeho sousedkou Mirandou. Ta má ve svém životě tajemství, jenž se stane osou, na které McEwan ukazuje rozdíl přístupu k morálce mezi bezpáteřním člověkem, který se schovává za „lásku“, aby se mohl vydat tou nejsnazší cestou, a nesmlouvavým robotem, pro něhož, na základě vyhodnocení lidských pravidel, zákonů a morálky, existuje jediné správné a nezpochybnitelné řešení.
„Nemám žádné výčitky svědomí. Je mi líto, že spolu nesouhlasíme.“
Adam je z mravního hlediska dokonalý, jedná eticky, naprosto podle pravidel, ale ztrácí tím lidský faktor. Zcela racionálně nutí Mirandu, kterou miluje, postavit se svým činům tváří v tvář, aby se zachovala mravně správně a stala se tak hodna jeho lásky. Ale tyto i veškeré další snahy bezchybného robota vnést vyšší morální principy do reálného světa přináší všem jen destrukci, smutek a beznaděj.
Lidé svoje morální prohřešky naopak „uklízejí do skříně“, aby je neměli na očích. Nechovají racionálně a to dává jejich životu barvu. Nad tím se zamýšlí Charlie potom, co oslavují Mirandino propuštění z vězení piknikem na opuštěné větrné pláži.
„Co jsme to proboha dělali, že jsme pojídali suchý chleba se sýrem u polorozpadlé stodoly, když tady jsme měli víno, milování a kuře vytažené z mrazáku?“
Na druhou stranu je robot lidsky dojemný při hledání svého místa ve světě emocí, který je pro něj naprosto nečitelný.
„Šachy nejsou zobrazením života. Je to uzavřený systém. Ale život, v němž aplikujeme vlastní inteligenci, je otevřený systém. Komplikovaný, plný podvodů, úskoků, nejednoznačností a falešných přátel.“
A svoji lidskost čerpá i z neustálé snahy po vědomostech a zlepšování se, jíž oplývá na rozdíl od Charlieho, který si život nechává utíkat pod rukama. Robot se žene za poznáním a později i spravedlností, zatímco Charlie nemá žádný životní cíl, čímž se stává míň sympatický i ve finále i míň lidský než robot. Ke konci příběhu se Charlie sice vzmuží k něčemu, co na první pohled působí jako existencionální činu v pravém slova smyslu, ale jeho pohnutky jsou plytké a nepromyšlené, a navíc se zříká zodpovědnosti („Co by se stalo, kdyby na mě Miranda nekývla…“).
Román „Stroje jako já“ je tak chytrý, a zároveň tak kostrbatě psaný, že vzbuzuje dojem, že namísto básníka perverze McEwana ho ve skutečnosti vytvořila umělá inteligence. Nehledě na mnoho rovin, které text obsahuje - zabývá se morálkou, láskou, vztahem k dětem (které na rozdíl od cynického Houellebecqa adoruje) a samozřejmě vztahem lidí k robotům a robotů k lidem.
„Stroje nahradí práci lidí. Účetní, zdravotnický personál, marketing, logistika, personalistika, rozvojové plánování. A teď básníci píšící haiku. Samé starosti. Už brzy bude muset většina z nás opět přemýšlet, k čemu jsou naše životy. Bez práce. Rybaření? Zápasení? Učit se latinsky?
