Recenze na napínavý hybrid detektivky a thrilleru od švédských manželů. Paganiniho smlouva je jednoduše svá - napínavý román s širokým záběrem, při jehož čtení jsem měla pocit, jako kdybych se po pozvolném začátku řítila stále větší a větší rychlostí po tobogánu, abych se na konci vynořila z vody sice prskající, ale zároveň s přáním si tu jízdu zopakovat co nejdřív to zase půjde.
Paganiniho smlouvu od Larse Keplera (viz http://knihy.idnes.cz/paganiniho-smlouva.html v e-shopu na knihy.idnes.cz), volné pokračování velice napínavého románu Hypnotizér, jsem otvírala s velkým očekáváním. Prvních pár stránek jsem se sžívala s poněkud krkolomným překladem, ale naštěstí se velice brzy začala míchat politika s erotikou v tom správném poměru a děj, od úprku před nájemným vrahem, přes popis mezinárodního obchodu se zbraněmi až po závěrečný souboj na jachtě, mně rychle strhl.
Kniha je plná zajímavých informací z mnoha různých naprosto odlišných oblastí (zahrnující např. výrobu houslí, válečný konflikt v Súdánu či historii Švédska), podobně jako v románech Jo Nesba. V tomtéž duchu jsou výkladové odbočky občas hodně šroubované, ale dozvěděla jsem se tolik zajímavostí, že jsem nad kontextem ráda přimhouřila oko.
Podobně je Paganiniho smlouva bohatá i na zápletky - dle mého jich je tolik, že by vystačily na několik podobných bichlí. Postavy jsou plastické a jejich načrtnuté životní osudy tak originální, že pro mně bylo velkým zklamáním, že se autoři nezdrželi u každého o pár desítek stran (případně o pár knih) déle. Jako fanda Dostojevského to považuji za neomluvitelné plýtvání, ať už jde o "jinou" poddajnou teenagerku Beverly, Axela trpícího celoživotním traumatem s psychosomatickými dopady nebo vpodstatě kteroukoliv další postavu románu.
Autoři se dle dostupných pramenů (www.larskepler.com) snaží vnést do svých knih postupy používané ve filmech, což se jim bezesporu daří. Celý román se odehrává v krátkých akčních kapitolách, v každé se něco stane, děj se někam posune, a zároveň je uvozena i ukončena nenásilným shrnutím, takže jsem - množství paralelních příběhů a podivných švédských jmen navzdory - v ději netápala. Poslední třetinu románu jsem pak měla pocit, jako kdybych nečetla knihu, ale sledovala honičky včetně nezbytných přestřelek a jiných soubojů přímo na filmovém plátně.
Co se žánru týče, nejde o klasickou detektivku - v Paganiniho smlouvě jsou sice i celkem férové stopy, ale jsou čtenáři předkládány jedna po druhé a jedna po druhé jsou také brzy vysvětleny, což je ovšem vzhledem k rozsahu knihy jen žádoucí - po stopatnácti (!) kapitolách bych si sotva vzpomněla, kdo na straně třiatřicet zalhal. Na druhou strannu nejde ani o úplně klasický thriller - jsou zde výše zmiňované stopy, policejní postupy, životní příběhy postav v čele s vyšetřovatelem s dokonalým profesionálním životem (i když je, jak taky jinak, trochu rebel) a nezvládnutým tajuplným soukromím, které je postupně rozkrýváno.
Paganiniho smlouva je román ne sice úplně vycizelovaný, jako kdyby rychlost děje místy strhla nejen překladatelku, ale i samotné autory, ale rozhodně je to jízda, která stojí za to.
