Jiří Březina, jinak autor výborných současných detektivek, se opásal lukem, pomazal blátem a v rákosových sandálech se vypravil objevovat tajemství magického světa soumraku neolitu.
V době zemědělské revoluce zpívají lovci a sběrači svou labutí píseň. Za hranicemi jejich území vyrůstají z dosud neobdělávané půdy první „moderní“ společenstva usedlých rolníků a pastevců. Naši přímí kulturní předchůdci si neutuchající dřinou podmaňují krajinu, jistotu těžce vydřených zásob směňují za nespolehlivost původního živobytí vystavěného výhradně na přírodních zdrojích. Živobytí technologicky zaostalého, ale hluboce svobodného.
Magická novela je založena na tradičním mýtu o sněhobílé dívce, kterou si podmaní primitivní lovec. Cizí kráska ho uhrane, ale jemu se nikdy nepovede vydobýt si její úctu, natož srdce. Snaží se ji získat tak, jak umí, ale ona chtě nechtě pohrdá jeho neotesanými způsoby, a, i když se stane matkou dítěte rodu lovců, je stále nešťastná a nakonec stejně odletí. Zpět do své rodiny, ke známým písním a ozdobám, k jistotám vlastního usedlého světa. Příběh starý jak lidstvo samo a zároveň stejně aktuální.
Knížka, zpracovaná se vzácnou poctivostí, je psána jednoduchým jazykem, v krátkých větách, které evokují nekomplikované myšlení pravěkých lidí. Jiřímu Březinovi se v menším formátu povedlo to, co uměli Eduard Štorch i Zdeněk Burian, tedy v příběhu nám poodkrýt svět, jak asi vypadal kdysi, před tisíci lety, v myslích našich prapředků. Náš svět už vypadá jinak, řešíme jiné problémy, máme nepřeberné informace i nástroje k jejich interpretaci, přemýšlíme ve složitých konstruktech, ale někde vzadu se stále odráží zkušenost naší nespoutané magické minulosti. Jak jinak si vysvětlit, že v nás, lidech civilizovaných, kultivovaných a vzdělávaných až na hranu únosnosti, tyhle příběhy, ať už jde o Lovce mamutů či právě Labuť a lovce, dokáží tak rezonovat?
Propojení mýtu s reáliemi o životě pravěkých tlup se tu zdařilo přesně tím správným způsobem, labutí chmýří archetypálního příběhu podpírají tvrdá fakta nejnovějších archeologických poznatků. Labuť a lovec tajemství neolitu jen poodhalí, vždyť život není detektivka, aby se v jednu chvíli vysvětlilo úplně všechno. Jiřímu Březinovi se ale podařilo přinejmenším poodhrnout kůži chránící vchod chýše a přes štiplavý dým tak můžeme zahlédnout podsadité postavy křepčící kolem ohně. Jen ta nejútlejší silueta se s elegancí labutě smutně drží stranou, a s bolestí všech minulých i budoucích generací v krásných očích se odhodlává ke svému velkému vzletu.
