Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat

Jonasson, autor vtipného bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, tentokrát bohužel přišel s křečovitě překombinovaným příběhem a napsal knihu, která je jedním slovem zbytečná.  

Analfabetkou jsem se pročetla jen tak tak. To, co bylo ve Staříkovi vtipné, je tu dovedeno do absurdity tak zbytnělé, že už není ani k pousmání. Náhoda střídá náhodu a zvraty jsou tak rychlé, že překombinovaný příběh nedokáže zaujmout a ve finále mi bylo vlastně jedno, jak to všechno dopadne.

Samorostlá Nombeko po spletitých příhodách, ve kterých je až příliš mnoho latrín a atomových bomb a ze kterých s únavnou pravidelností vychází jako intelektuální a morální vítěz, zběhne z Jižní Afriky do Švédska, aby zde začala nový život. Rádobyvtipné narážky na africkou politiku vystřídá sociální kritika ze severní Evropy. Nombeko je jako postava alespoň sympatická, ale potkává další aktéry (dvojčata Holgera I. a Holgera II. s rozdílnými politickými názory, tři sestry Číňanky, mladou revolucionářku Celestine), ke kterým jsem si jako čtenář už nedokázala udělat vztah vůbec žádný.

V Analfabetce (http://knihy.idnes.cz/analfabetka-ktera-umela-pocitat-1.html) jsou samozřejmě i vtipné momenty a postřehy, přestože je kazí laciné rádobyintelektální hlášky, ale to nejlepší z předchozí Jonassonovy knihy – jednoduchá politická satira - která ve Staříkovi perfektně fungovala, protože povědomí o Hitlerovi, Einsteinovi či Mao Ce-tungovi má každý, selhává u afrických diktátorů či švédských králů. Těžko se můžu smát narážce na státníka, o kterém slyším poprvé v životě, byť své historicko-politické povědomí považuji za standardní.

Podtrženo sečteno je pro mě Analfabetka zbytečnou knihou, typickým rychlým pokračování trháku, jak ho známe z filmové produkce, a pokud by chtěl člověk trávit smysluplně čas s Jonassonem, doporučila bych se znovu vrátit ke Staříkovi a vychutnat si to, co při prvním čtení uteklo.