Dáte přednost představě mámy nenávidějící své sedmileté dítě, nebo představě přemýšlivého andílka nenávidějícího svoji matku?
Úhly pohledu
Román o dívence, které je už sedm let, ale stále nemluví, jejím tátovi, kterého miluje a mámě, která se o ni stará.
Nebo román o muži, jehož manželka sice trpí Crohnovou chorobou, ale je krásná a milá, a jehož sedmiletá dcera sice nemluví, ale kterou stejně zbožňuje.
Nebo román o ženě, která si v dětství prošla peklem a teď je manželkou milujícího muže a matkou nenávidějící sedmileté psychopatky.
Tohle všechno a ještě mnohem víc jsou Dětské zoubky od Zoje Stage (Omega, 2019).
Matka a dcera, soupeřky na život a na smrt
Třistapadesátistránkový příběh vynechává postavu otce (ten je zde neustále zmiňován, ale pouze jako objekt, na nějž žárlí a o jehož přízeň usilují obě hlavní hrdinky), jinak je spravedlivě členěn na kapitoly z pohledu sedmileté Hanny a na kapitoly z pohledu její mámy Suzette, ale navzdory vydavatelské anotaci která představuje knihu jako příběh děvčátka /„Seznamte se s Hannou. V očích svého táty je tichým, ale dokonalým andílkem. Jen on jí rozumí, a Hanna si nepřeje nic jiného, než s ním žít šťastně až do smrti. Ale v cestě jí stojí máma, a Hanna udělá vše proto, aby se jí zbavila – nejlépe navždy“/, já četla spíš příběh ženy, která se neúspěšně pere se svým mateřstvím v reakci na svůj kdysi podobně nešťastný vztah s matkou vlastní. Dceru cítí jako vetřelce, který narušil její jinak šťastné soužití s manželem a na kterého bolestně žárlí. Suzette ví o tom, že má s dcerou problém, ale řešení hledá marně, neví, co dělá špatně, ani co dělat, aby to bylo správně.
/„Víš, chtěla bych vědět, co jsme udělala špatně. Odčinila bych to,“ řekla jí Suzette tiše. „Musíš mi věřit. Nechci, aby ses trápila, ale nemůžeš mi dál ubližovat.“ Hanna mlčela./
A Hannino mlčení i útoky jsou pak pouze odrazem této bezmocnosti. Hanna odmítá matku, která ji nedává, to, coby potřebovala a naopak nekriticky miluje otce, který jí dává pocit lásky a bezpečí, který před tím dával manželce.
/Hanna si nechávala slova pro sebe, ve slovech byla totiž síla. Nevyslovená zůstávala čistá. Když studovala mámu a ostatní dospělé, slova jim odpadávala ze rtů jako mrtví brouci. Jen výjimečně někteří z nich, například tatínek, dokázali ze rtů vypouštět motýly./
Ve vztahu matky a dcery je příběh posazen do podobně ambivalentní roviny jako věhlasný román Ira Levina „Rosemery má děťátko“. Nic nemusí být tak, jak se zdá, klíčem je interpretace a v popisovaných situacích je nejasné, kdo kým manipuluje. Nebo je vinna na obou stranách? Kde je počátek tohohle bludného kruhu? A je to vůbec důležité?
Suchý odstup budící hrůzu
Debut Američanky Zoje Stage sice nedosahuje řemeslné úrovně Levinova klasického románu, je psán popisným nepoetickým jazykem, který nedráždí obrazotvornost a jednotlivým scénám mnohdy chybí dotažení, které by je posunulo od zajímavých k nezapomenutelným, nicméně suchý odstup působí zajímavě hororovým dojmem.
V každém případě tento psychologický thriller, bořící zažité představy o dětech, které automaticky milují své matky a matkách, které nekriticky milují své děti, stojí za přečtení a za zamyšlení nad divadly, které hrajeme se svými nejbližšími, i sami před sebou.
