Chladné oči hada

Ukázka z poslední detektivky (nejen) o hledání a toulání "Mrtvý muž a další tajemství šumavských kešek".

Dva muži stáli před domem, který ten mladší postavil holýma rukama, vydobyl ho z tvrdé země, potu a zaplatil léty života, na oplátku měl svůj úkryt a k tomu tělo antického boha,jeho svaly si ještě stále pamatovaly každý kámen a každý trám, které vlastníma rukama zvedal, buduje si svoje opevnění před světem. Nerad někoho pouštěl dovnitř, i když šlo o někoho takového, jako byl jeho šéf, zvlášť o někoho takového, jako je jeho šéf, měl k tomu ostatně své důvody, ale zároveň se rád chlubil tím nejlepším, co kdy vytvořil, byl v tomhle stejně rozpolcený jako ve všem ostatním ve svém životě. Teď staršího muže nechal popocházet po zápraží a přemýšlel, jak monumentálně na něj dům musí působit, i když navenek promlouval o banalitách ze zaměstnání: „Měl bys ses na to ještě jednou podívat. Nestudoval jsem spis podrobně, ale jestli existuje nějaké vodítko, určitě v něm někde je, vždycky je to tak. Vím, že toho máš teď hodně, rajóny se furt zvětšují a se všemi těmi turisty k tomu, co ve světě řádí ti islamisti, všichni najednou jezdí sem k nám na Šumavu, jako kdybychom na ně byli bůhvíjak zvědaví, hrnou se sem jak kobylky a navíc když mně ještě teď tvůj strýc přesvědčil, abych z tebe udělal mluvčího, jako kdybychom kdy nějakého potřebovali, na těch pár vloupaček, co tu za rok máme. Ale nedá se svítit, musíš máknout. Barák už jsi dostavěl dávno, ženu ani děti nemáš jako ostatní, tak se musíš kousnout a makat.“ Mladší sebou při zmínce o strýci trhnul, nebyla přece jeho vinna, že jeho strýc dělá na radnici, to s ním a jeho prací u policie nemělo nic společného, vybrali ho na základě toho, že byl nejlepší… a nejreprezentativnější, samozřejmě, s jeho postavou a charismatem, focení sice nijak nevyhledával, to je pro ženský, ale na fotkách se vyjímal dobře, vypadal zapáleně, a že hoří pro dobrou věc, to se muselo nechat. Byl prostě ze všech nejschopnější, a kdyby nebylo tohohle šéfa, který se sice tvářil otcovsky, ale ve skutečnosti mu šlapal na paty, už dávno by ho povýšili. Navíc si bral do pusy jeho dům, co může takový ničím vyčnívající moula o něm vědět, o tom velkém zázraku, který mu bral všechen volný čas, zázrak sice dokončený, ale ne hotový, nikdy ne hotový, vždycky bude co dodělávat a vylepšovat. Starej ho těma kecama zkrátka pěkně štval, ale ovládal se jako vždycky, dokonce si s ním dal hrnek kávy, i když kafe nesnášel, zbarvovalo zuby, ale je důležité se lidem přibližovat, aby vám věřili, to už dávno odpozoroval, takže upíjel kávu a tvářil se patřičně zaujat neutuchajícím a naprosto zbytečným kázáním: „Tahle práce nejde dělat polovičatě, to jsem ti říkal, už když jsem tě přijímal. Kolem toho utopence je tu všude spousta řečí a nejde to jen tak odmávnout s tím, že to byla nehoda, je nutné to prošetřit důkladně.“ Jasně, ty trotle, důkladně, myslel si v duchu, ale navenek přičinlivě přikyvoval, jako by slyšel největší moudro svého života a říkal přesně ty věci, které starý potřeboval slyšet, aby ten případ nechal jemu, nepotřeboval, aby se kolem motal někdo další a narazil třeba na ty podělaný krabky s těmi podělanými zápisky. Protože jedno vede k druhému. A on si za ty roky, a navíc jak byl vždycky rozpálený do běla, že o sobě ani nevěděl, když objevil další podělanou „skrýš“, ani nevzpomínal, co kam napsal a kde je co schované. Zničil alespoň tu, co byla nejblíže těm hadrům, kdo ví, kde se vůbec vzaly po proudu od těla, a byla to stejně klika, že Beneš zavolal nejdřív jeho, přálo mu štěstí, příště už žádný zápisy, i když ty ostatní jsou moc z ruky na to, aby někdo něco řešil. Příště ty podělaný nesmysly, co zasíraj jeho kraj, rovnou zničí a bude. Starý se samozřejmě nechal přesvědčit, nakonec jako vždycky, a pro posílení dojmu mladý navrhl, že s ním hned
sjede na služebnu a všechno projde ještě dneska. Taková hloupost, ale působilo to důvěryhodně a o důvěru vždycky jde, zvlášť v takové uzavřené komunitě jako je tady v horách, pár set lidí roztroušených po krajině, kteří jsou na sobě závislí a navzájem se znají od kolíbky. A navíc jsou to hrozní burani, jeden jak druhý, takže stačí taková gesta, jako jít si dovnitř pro čepici a těžké boty, které nosil ve službě a jet hned se šéfem, aby se jejich důvěra obnovila, vždycky je jednodušší někomu věřit než nevěřit a složitě a bezvýchodně dumat nad jeho motivy, které beztak nemají šanci pochopit. Ale stejně měl co dělat, když při odchodu jako vždy na chvíli stanul na nášlapu, léty vyhlazeném kameni, který si přitáhl z jedné rozbořeniny, co zbyla po Němcích, a umístil ho přesně přede dveře, málem si při tom uhnal kýlu, když ho tahal, teď si ho konečně všiml i starej a pochvalně kývl. „Pěkný. Mám rád, když se zachovává historie.“ A jaká historie, panečku. Na podzim už to bude tři roky, co ji potkal v night clubu kus od Vimperka, nemohlo jí být víc než patnáct a to bylo jedenáct v noci a všední den k tomu, druhej den by měla jít do školy, ale ona tu namísto toho na něj cenila dásně na baru, opravdu dásně, protože spousta zubů jí už chyběla, v tomhle věku, co by z ní asi vyrostlo, ani to nechtěl domýšlet, teď si jí ještě občas nějakej Němčour koupí, protože je jí teprve patnáct, proboha, nebo tak aspoň vypadá, protože když si ji pozdě k ránu zavezl domů, zjistil podle břicha, že už rodila a pak si to ověřil podle toho, jak to tam dole měla vytahaný, držela, i když do ní bušil vší silou, a do něj vjel takovej vztek na ten její podfuk, že se neudržel... ať jí bylo, kolik chtělo, byla tak hubeňoučká, že pod ten nášlap se vešla akorát, takhle je jí stejně líp, nic hezkýho ji v životě nečekalo, už v tomhle věku byla zkažená skrz naskrz a její život jakbysmet, takže ani neměl výčitky svědomí. Obával se jen, aby ho nechytili, ale nikdo po ní ani nevzdechl a on byl na sebe pyšnej pokaždý, když se vracel domů nebo vycházel a šlápl na ten kámen, jako třeba teď, když si nasazoval policejní čepici a starej se usmál, jako že mu věří, a ještě ho otcovsky poplácal po zádech.

Ukázka z právě vydané detektivky (nejen) o hledání a toulání "Mrtvý muž a další tajemství šumavských kešek".