Titul „A uzřela oslice anděla“ zdánlivě odkazuje k vyhlédnutí z hnoje vzhůru ke světlu, ale děsivý román Nicka Cavea je ještě mnohem ironičtější.
Atmosféru prvního románu australského hudebníka bych připodobnila k věhlasné Betonové zahraně, která vyšla o jedenáct let dříve, tedy v roce 1978. Oslice dýchá stejnou zacíleností ke smrti a destrukci, ještě zesílenou osamělostí hlavního hrdiny, němého Ezry, jehož pokřivený zlý svět nesdílejí žádní živí sourozenci. Ezra se narodil do hodně špatné kolébky, a po zbytek knihy, respektive jeho života, se vše jen zhoršuje.
/Narodit se němej, vedle mrtvýho bráchy, uprostřed louže samohonky ve vypáleným vraku na smetišti – to byl jenom začátek, jenom takovej náznak, co všecko má pro mě osud přichystaný./
Ezra žije na okraji ve všech slova smyslech, v těsném sousedství sekty pracovitých ukulitů, na které přijdou zlé časy v podobě nekončícího deště, který kromě jejich hospodářství neúprosně rozpouští i jejich společenství.
/Bůh, který v nich kdysi sílil, odešel. Nahradil jej výraz rezignace, porážky, studu – ochablost tváře, která v sobě odrážela ochablost ducha./
Tyto dva fyzicky blízké, ale jinak tak nekonečně vzdálené vesmíry, nefungují symbioticky, ale naopak tam, kde se protnou, nejvíce vyjevují rozpory v pojímání života. Ukulité hledí vzhůru k nebesům, zatímco Ezra se utápí v bahně, a i když přes něj občas spatří záblesk světa, o tolik lepšího a pohodlnějšího než je ten jeho, nikdy mu ani nepřijde na mysl, že by se mohl pokusit být jeho součástí.
Ezra se nesnaží mít život co nejlehčí, naopak si ho ještě ztěžuje všemi možnými bolestivými způsoby, nicméně jeho život má cíle, i když na opačném spektru, než bývá zvykem.
/Toho dne ´sem prokázal oprávněnost svý existence bez ohledu na malicherný požadavky obyčejných lidí, a plakal ´sem pyšný slzy, krůpěje velikosti, slaný řeky slávy./
Hnusy popisované v knize, bez stopy sebelítosti, jsou téměř nevýslovné, ale za nimi stojí melancholie a pocit spění časem, není to prvoplánová adorace bídy, bolesti či hnusu, jako je tomu například u románu Vlhká místa Charlotty Roche, se kterou by se daly najít paralely na úrovni popisů dobrovolného fyzického trýznění a nechutností, zařazených do běžného života.
/Sužováni bolestmi zubů, neštovicemi a svrabem vyli unisono jako psi v posledním tažení. Neustále kolísali mezi stavy krajní deprese a záchvaty zuřivosti, v nichž si své strasti vybíjeli na svých bezduchých, uslintaných sestrách, které pod pohrůžkou smrti znásilňovali a oplodňovali jako klisny./
Oslice naopak rezonuje, přes strašné obrazy utrpení a bezvýchodnosti, které nabízí, se od ní nejde odtrhnout. Je to ten typ románu, u něhož si od první strany říkáte, že ho odložíte, a říkáte si to přesně do doby, než ho dočtete. A pak pocítíte nutkavou potřebu se k němu nějak vymezit, navzdory tomu, že zároveň chcete na scény plné zmrzačených dětí a umučených štěňátek co nejdřív zapomenout.
/Z nějakýho důvodu ´sem si vzpomněl, jak ´sem jednou našel na skládce mrtvolku štěněte staženýho z kůže – tlapičky mělo svázaný měděným drátem – to mi bylo šest./
Vždyť když jsem až na dně, už není kam klesnout… nebo je?
