Kdybyste mohli vybrat, poskytli byste generátory s posledními barely nafty radnici nebo nemocnici...?
Tady měli jasno hned od začátku krize, proto teď primátor s tajemníkem seděli u hořící svíčky a městotvorná rozhodnutí se vyhlašovala ústně z balkonu. Jako kdysi. Ale v porodnici stále fungovaly inkubátory, i když se do nich umisťovaly jen novorozenci, kteří měli naději na přežití vyšší než padesát procent. Na druhou stranu porodnost stoupla tak, že vyšší úmrtnost novorozenců nehrála žádnou roli.
„Máme tu žádost o zbourání obchodního centra, je v dezolátním stavu a hrozí zřícením. Bývalý Prior…“
„Vím.“ Primátor s unaveným nezájmem pokrčil rameny. „Mám to na stole už poněkolikáté. A už poněkolikáté říkám, nejsou prostředky. Ani lidi, kteří by to zvládli, aniž by se u toho zabili. Prostě kolem toho dejte pásku s nápisem nevstupovat. Tlačí nás mnohem horší problémy.“
Hospodářská krize, která před třiceti lety započala nenápadně vyšroubovanými cenami realit, akcií a úvěrů se přelila do neuřiditelné spirály nezaměstnanosti a krachujících továren. K ekonomickým problémům se přidala epidemie smrtícího viru původem z některé z těch obskurních východních zemí, kde ještě stále jedli netopýry. Vir se rychle šířil díky klimatizovaným halám v mezinárodních letištních uzlech, byl neúprosný a měl dlouhou inkubační dobu, takže poměrně rychle vyhubil větší podíl té úspěšnější část populace, která cestovala – politiky, obchodníky, vědce, IT vývojáře, studenty, novináře, manažery nadnárodních firem. A jejich rodiny a blízké. Zbylé masy popichované bulvárními pisálky se nechaly strhnout až k hromadným demonstracím, na základě kterých byly pro nečinění svrženy vládnoucí elity a nastoleny nové pořádky v čele s nejhlasitějšími odpůrci všeho racionálního. Ti po nástupu k moci pod záminkou karantény zastavili veškerý přeshraniční pohyb a nastolili polototalitní vládu s uzavřenými hranicemi i školami a s nemocnicemi i ministerstvy vedenými polovzdělanci, jejichž jedinou aprobací byla schopnost leštit kliky a přiživovat všudypřítomnou hysterii a dezinformovanost. Tahle radnice byla ještě jednou z těch osvícenějších, primátor dělal, co mohl, přestože to žádná z jeho oveček nedokázala ocenit a on byl postupem let stále unavenější.
Země, kde se náhle zas žilo jak ve středověku, která rezignovala na vzdělávání i vývoj a kde díky snížené úrovni hygieny i zdravotní péče během tří desetiletí klesl počet obyvatel dramatičtěji než po třicetileté válce, se už nepodařilo nakopnout hospodářský ani jiný rozvoj a dožívala z podstaty. Díky konzumnímu zaměření posledních staletí měla menšina přeživších stále co jíst, do čeho se oblékat a čím se léčit, ale ubývající zdroje se nestaly impulsem k znovuobjevování ztracených znalostí a dovedností, nýbrž vedly jen k nesmyslnému rabování, špinavému politikaření a zbytečným šarvátkám.
Na ulicích rezly vraky aut, která už dávno nikdo neuměl řídit, v rozpadajících se ulicích se krysy honily s holuby, v opuštěných budovách hřadovali nakažení netopýři. Ke všemu na síle získávaly podivné sekty hlásající konec světa v těch lepších případech a nastolení vlády svého mesiáše v těch horších. K těm patřila i tato takzvaná církev, jejíž vliv už se rozrostl tak, že představitelům města už delší dobu nedala spát a jejíž proklamaci teď primátor luštil v mihotavém světle svíček. Ale ať počítal, jak počítal pod nejapnou prosbou o přiznání většiny při hlasování o věcech města a o vyklizení radnice pro potřeby církevních shromáždění, se skvělo víc než dva tisíce podpisů. Vedení radnice, která se i v těchto těžkých dobách považovala za demokratickou, bylo zvoleno…
„…necelými tisíci voliči v posledních volbách,“ odpověděl tajemník primátorovi na otázku dřív, než ji stihl vyřknout. I jemu bylo jasné, co to znamená, chce-li radnice udržet tvář instituce z vůle lidu. „Není jiná možnost, než jim předat rozhodovací většinu a klíče od radnice, jinak vyjdou do ulic.“
„Vždycky existuje jiná možnost. A tady se dokonce apriori nabízí.“ Pronesl primátor odevzdaně. „Nabídněte jim ty prostory bývalého Prioru. Horní patro. S nějakým pěkným průvodním dopisem, v nimž jim vysvětlíte, že vzhledem k početnosti jejich přívrženců je pro ně radnice moc malá. A rozhodně jim neříkejte, že se ta budova podle odhadu statika zhroutí při sebemenší zátěži.
A teď už půjdu domů. Jsem unavený“
