Taky vaše volební lístky páchnou? Jako by nám Ministerstvo vnitra (nebo kdo je jejich dodavatelem) chtělo naznačit, že zhostit se svého ústavního práva nebude opět nic příjemného.
Jsem hrdá na to, že volební právo žen je základním rysem moderní demokracie. Zvlášť když vím, že nejen muži mají své dny a leckterá z nás se na sedm dní v měsíci změní na osobu lehce nepříčetnou :o). Přesto, jakmile pomyslím na volební den, zatoužím okamžitě proležet ho na divanu, cpát se čokoládou a přenechat tuto rozkoš racionálně uvažujícímu manželovi.
Hodit do urny jakýkoliv volební lístek (kromě nějakého od minula) pro mě znamená svíjející se mučivé klubko pochybností. Neb být voličem znamená vždycky zvolit špatně. Alespoň pro mě.
Pamatuju se na volby v roce 1988. Tehdy se konaly v našem obvodě jakési doplňovací volby do tehdejšího Federálního shromáždění. V duchu "glasnosti" a "perestrojky" byli navrženi, považte, d v a kandidáti. Jeden vypadal jako správný a chlapík a byl na funkcionáře docela sexy a o tom druhém...bylo předem jasné, že bude zvolen. Ó vy krásné dny mládí.
Ale co budu dělat za týden? Mám volit věčného modrého prince (který má neustále v zádech vlastního psychiatra pro případ, že by zatoužil stát se králem). A to včetně jeho nohsledů, kteří mě o svých dobrých úmyslech přesvědčují už leta?
Nebo dát spíš hlas straně, kde se všichni pokoušejí vypadat po vzoru předsedy jako pomeranč? Sympatická strana, že? Až na to, že nám neváhá už svým Středočeským lídrem dost nevybíravě naznačovat, že všichni potřebujeme nutně doktora. "Smlouva s Ďáblem", kterou Mudr. Mefisto kandidátům předložil, mě definitivně vyléčila z nápadů hodit do urny i jejich kandidátku.
A ostatní uchazeči o krajské zastupitelstvo? Myslíte třeba Dělnickou stranu, která má jako jedničku na kandidátce manažera? Číst volební lístky je někdy docela legrace. A ještě větší legrace je podívat se, kolik dosud nevyvolených zatoužilo zčista jasna stát se našimi spolubloggery.
Navrch, aby toho tápání nebylo dost, jediný kandidát, kterému osobně věřím, je komunista.
A přitom není jedno, jestli volit nebo ne. Před pár lety kandidoval do Senátu Jiří Dienstbier. Navštívil i moji rodnou vesnici. Poveselil se s venkovany, avšak příliš dobrý dojem neudělal. Konkrétně moje neteř si stěžovala, že si od ní nevzal koláč. :o) Jiří Dienstbier tenkrát prohrál. O nějakých sto hlasů. Hádejte, kolik voličů tam tenkrát bylo.
Přeju vám šťastnější ruku. Já se stejně zase spletu.
