Spaste duši! Vánoce!

Miluju prosinec. Nedočkavostí poskakuju z nohy na nohu, abych už mohla rozdávat adventní kalendáře, psát přes Ješížkovu poštu, případně si naplánovat, co ještě mastného a přecukrovaného uplácám.

V duchu se tetelím vzrušující představou, že bych ještě přikoupila nějakou tu vánoční ozdobu. Možná dokonce skleněnou! Raubíř mi to snad letos nerozbije. A že bych ještě udělala...ale ne. Nebo jo? Řezy tety Mici? Ty se připravují měsíc předem!
    S rozžehnutím obecní vánoční výzdoby se mě zmocňuje  neovládnutelná mánie. Rozbulím se pokaždé když si vzpomenu na narození Ježíška a všechno to kolem. Slzím u koled a kolem dvacátého mě rozpláče i Purpura na plotně.
    Abych nezapomněla! Purpura! Nemáme purpuru. A františky a nová světýlka do okna a hezké svícny na stůl a něco nového na sebe, abych nevypadala na štědrovečerních fotkách jako posluhovačka.

    Ale dušička je to hlavní. Celé prosincové večery se snažím absorbovat Příběh zrození a všechno co z toho vyplývá, do svého světového názoru. To je pro mně vždycky nakonec trošičku kvadratura kruhu, ale makám na tom! Vím, že se mi tohle filozofické kutilství nakonec zvrhne v touhu být na úplně všechny milá a na všechny se usmívat a pokusím se také přemoci nutkání opatřit každému v okruhu tří kilometrů alespoň malinkatý dáreček.

    A nejlépe se filozofuje u smýčení. Normálně cídění a vůbec všeliké šukání po světnici nesnáším. Jenže v tenhleten čas to má tak nějak vyšší smysl. Už jsem řádně zapracovala na oknech i nábytku, což v tomhle počasí znamená, že máme vlhké závěsy, potahy, koberce i koberečky. Co se dá dělat, v inverzi prádlo neschne a zruinovat za topení se nehodlám. Proč nejsou Vánoce v  červenci!