Proč jsem si zvolila Islám – část druhá

V minulé první části článku jsem psala trochu všeobecněji, abych v tomto mohla pokračovat hlouběji a rozvést ho.

 Když se podíváme i na ostatní náboženství – východní směry, Hinduisty, i na náboženské představy indiánských kultur a jejich šamanů, či Křesťanství, zjistíme, že voda a určitý druh očisty mají ve všech náboženství veliký smysl. Když Křesťan vejde do kostela, měl by si smočit prsty ve svěcené vodě a pokřižovat – je v tom určitý smysl „očisty“ a  „ochrany“, po eucharistii si kněz umývá ruce atd. V Judaismu jsou také určitá pravidla očisty po porodu, sexuálním styku, po toaletě, ohledně jídla atd.  V Hinduismu,  v určitých tradicích, zejména ve smartické, jsou názory na očistu velice podobné jako v ortodoxním židovství, dále je v něm kladen důraz na očistu celého těla, například se koupou ve svatých řekách (Ganga). V Šintoismu, Konfucionismu se omývají tekoucí vodou. I v pohanských náboženstvích očista hraje důležitou roli.

 Je nějak zřejmé, že aby se člověk napojil na „vyšší energie“ , měl by být ve stavu očištění jak na úrovní fyzické, tak i duševní. V Budhismu (je v něm  spousty směrů a rozdílností), také se snaží docílit očisty i po fyzické stránce, a doporučují i z medicínského hlediska očisty orgánů a půsty. Půst můžeme také najít ve většině náboženství. V Judaismu, Křesťanství, Budhismu, Islámu. Půst má smysl očistný, jak po stránce duševní, tak i fyzické. Dále pak jsou očistná různá odříkávání nějakých textů, hlásek. V Islámu jakýkoliv verš z Koránu, například basmala, šaháda. V Hinduismu odříkávání manter, Křesťanství mají Otčenáš, zpověď i jiné, očistný charakter.

 Je nějak zřejmé, že aby se člověk napojil na vyšší vědomí a spojil se s „vyšší silou“, musí dodržovat určité věci a pravidelně je opakovat. Udržovat si fyzickou i psychickou čistotu. Zbavit se všech negativních nánosů, negativních myšlenek, odpoutat se od našich společenských neduhů a nařízení, nechat otevřít naše nitro a pustit do něj světlo. Žádný jogínský mistr by se nestal mistrem, kdyby každý den roky nepracoval na sobě a neočišťoval se. Žádný člověk nemůže být dobrý v meditaci, pokud nemedituje pravidelně a neočišťuje tělo i duši. Žádný věřící člověk nemůže být napojen na “vyšší sílu“ – Boha, a cítit jeho neustálou přítomnost, pokud neotevře své srdce, nesnaží se očistit a nechat se prosvětlit Zdrojem – Bohem, pravidelně s ním neudržuje kontakt a nesnaží se mu odevzdat svou vůli a srdce. A také pro žádného člověka, který se vydá na nějakou duchovní cestu to není otázka hodiny, roku, deseti let, ale otázka celého života.

 Mému životu prostě nedává smysl, že bych se vyvinula z opice (proč se opice také dál nevyvíjí v člověka?), že jediný smysl mého života by mělo být pracovat, jíst, souložit, rodit, zemřít a nic. To bych radši nežila, protože můj život, pokud by neměl vyšší smysl, zdál by se mi tak naprosto zbytečný, že vůbec nevím, proč bych měla žít. Nevím, k čemu by mi bylo pár desítek let tady na Zemi a pak konec, vzduchoprázdno. Nevím, k čemu by mi byl můj nynější život, pokud by neměl smysl nějaké cesty, směru a práce, která má vyšší smysl. Nevím proč bych se měla pořád lopotit se zdejšími nařízeními společnosti, brát je jako svojí nejvyšší autoritu a následovat vykonstruované názory. Já mám také mozek a srdce, a můžu se řídit svými pocity a názory. Teď nemluvím o uspořádání společnosti a jejími psanými zákony. Mluvím o těch zákonech, co se předávají z generace na generaci, ale v podstatě nemají ani základ z náboženství. Mluvím o tom, jak si lidé uměle vytvořili autority nějakých hodnot, pseudoúspěchů, falešné návody ke štěstí a naprosté potlačování přirozenosti a přirozené podstaty člověka. Člověk je tvor duchoví, je něco víc, než jenom naprogramovaný robot, má nesmírné kapacity mozku, které ani dnešní věda není schopná rozluštit. Dodnes je podvědomí a spánek největší otázka, kterou lidé si nejsou schopni zodpovědět ani s moderními přístroji. Proč mají lidé poruchy spánku, když se narodí naprosto přirozeně se zdravým, tvrdým spánkem? Vždyť miminka naprosto přirozeně spí klidně a hluboce. Kde je ta chyba, že i když lidé mají komfort, technické vymoženosti, dostatek materiálních věcí, že tak moc trpí duševními nemocemi? Že nemohou spát, trpí depresemi, cítí se pořád nějací méněcenní, myslí si, že pořád někomu něco musí dokazovat. To je taková ta neviditelná, špatně popsatelná temná síla, která hýbe společností. Nikdo neříká, že stát se Muslimem, znamená bezmezné štěstí. K čemu je člověk Muslimem, když se nemodlí, duchovně nenaplňuje a nesnaží se žít v rovnováze. Každý může něco následovat, ale jde o to, jak to následuje, jestli to následuje srdcem, nebo jen z nějaké povinnosti a zvyku. Lidé si myslí, jak všichni Muslimové jsou věřící, a přitom zapomínají, že i muslimský svět je velice světský. Znám takzvané Muslimy, kteří sice na otázku jakého jsou vyznání, odpovědí že jsou Muslimové, pochybuji ale, že vůbec četli Korán. K čemu je, že se Muslim v Ramadánu postí, přitom se nemodlí a naprosto se nechová tak, jak by měl. K čemu je, že se modlí, když zase nevěří v Boha? Když někdo řekne, že je Muslim, neznamená to také, že je to Muslim z jeho naprostého přesvědčení a od srdce. Takoví lidé jsou ale i mezi Křesťany, Židy, Hinduisty atd. A lidé, kteří se nepřiklonily k žádnému proudu a pouze následují své pocity a poslouchají svou duši, mohou být daleko více duchovní.

 Já jsem se dlouhou dobu nechtěla zařazovat do nějaké skupiny lidí. Přišlo mi to na hlavu, nechtěla jsem být jedna ovce ze stáda. Chtěla jsem mít svojí vlastní cestu. Časem jsem ale zjistila, že tak i tak, každý člověk ji má svojí a jedinečnou. Žádný Muslim svojí cestu k Bohu nemá stejnou, jako druhý. Zrovna tak to je u Křesťanů a jiných náboženských příslušníků. Najednou jsem cítila, že nechci být pouze pozorovatelem, ale že do nějaké řeky chci vstoupit. Člověk, když si prohlíží řeku, může vidět její zakalení, barvu, jestli je koryto plné či prázdné. Necítí ale proudy, teplotu, ryby, nepozná jaké je plout kamenitou částí řeky, jaké je sklouznout vodopádem a jaké  je to v přehradě. Nemůže cítit řeku každým atomem svého těla. Když člověk pozná jednu řeku, daleko snáze si umí představit, jaké je to v jiné řece, protože se může setkat s podobnými situacemi. I u jiné řeky jsou přehrady, vodopády a proudy. Tudíž potom člověk na základě svých zkušeností a otevřeného srdce může pochopit i jiný proud lidí.

 Islám mě vzal za srdce. Komplexně mě okouzlil, ze své strany pohledu tvrdím, že to, že jsem se stala Muslimkou mi stejně bylo předurčeno, měla jsem tuto cestu napsanou. Abych skrze tuto cestu mohla pochopit a porozumět jiným cestám.  

 Také jsem se všimla jedné věci – je to i trochu vidět v diskuzích. Věřící lidé, pokud jsou alespoň trochu rozumní – domluví se spolu, protože tomu základnímu proudu navzájem rozumí. Samozřejmě, mohou se v něčem přít, myslet si, že zrovna ta jejich cesta je ta nejlepší a bezchybná, zatímco ta druhá je horší. Ten prazáklad ale mají stejný. Mají na čem stavět dialog. Proto říkám, je důležitější hledat společné prvky, než odlišné. Tím teď nechci nějak odsoudit atheisty, jen chci podotknout, že pro atheistu vždycky bude naprosto nepochopitelné, že někdo věří v Boha, a o to ještě víc nepochopitelná konverze na Islám.  Například u svého kamaráda na návštěvě, který je věřící, bych si více troufla ho požádat, jestli bych se mohla pomodlit. Možná by si myslel, že jeho způsob provádění modlitby je lepší, chápal by ale, proč se modlím. U kamaráda atheisty bych vůbec ani nenadnesla  že se potřebuji pomodlit, protože jemu by se to nanejvýš zdálo vtipné, nebo by se necítil ve své kůži při pohledu na modlícího se člověka.

 „ Vy, kteří věříte! Neberte si nevěřící za přátele místo věřících! Chcete snad proti sobě dát Bohu oprávnění zjevné?“ (Korán 4: 144)

 Tento verš lidé často používají proti Muslimům, aby dokázali, jak jsou nesnášenliví k ostatním. Jen zapomínají tam na jedno důležité slovíčko, které posouvá význam někam jinam. A to na slovo MÍSTO, které dává úplně jiný konečný smysl. Verš negeneralizuje, že si nemáme brát za přátele žádné nevěřící, nebo snad že je máme brát za nepřátele. Pouze říká že nemáme věřící přátele nahrazovat nevěřícími a dávat jim přednost. O problematice jsem se už zmínila, já určitě spíše najdu společnou konverzaci a podobné vnímání světa s jakýmkoliv věřícím člověkem, s nevěřícím je to trochu těžší, i když neříkám, že nemožné, sama mám mnoho přátel i atheistů. Další věc je, že z hlediska Koránu věřící jsou i Křesťané a Židé, kteří mají velice podobná pojetí nebe, pekla, věří v anděly atd. Pak jsou tu ostatní lidé jako Budhisté, Hinduisté a ostatní.  Ty bráni za věřící nejsou, nebo lépe řečeno o nich v Koránu není přímo zmíněno.  Islám neuznává žádné náboženství, které nepřiznává jedinečnost Boha. Specielně u Budhistů je to sporné, protože jedni Budhu berou jako ideál osvíceného člověka, jiní ho ale přímo uctívají, což je z hlediska Islámu nemyslitelné. Všeobecně se ale lidé, kteří věří ve „vyšší síly“ spíše domluví ve filozofických otázkách, než se zarytými atheisty.

 Má konverze na Islám neměla smysl ten, abych se odlišila od společnosti, byla něčím zvláštní a vyčnívala. Kdybych toužila po zviditelnění, tak bych si mohla vybrat jiný způsob a lidé by alespoň po mě tak nezírali. Islám je pro mě pouze cesta a životní styl, skrze který chci pochopit podstatu věcí, stát se lepším člověkem a žít v souladu se svými fyzickými a duchovními potřebami.