„Politikaření s Bohem“

Tento termín mě napadl, jako nejtrefnější pojmenování jednání některých lidí, když jsem debatovala o tématu „pánbíčkaření“  s Katarinou Maruškinovou. Rovnou bych znovu chtěla upozornit, než zase někdo přijde s tvrzením, že Katarina je muslimka, že opravdu muslimka není, a pochybuji, že by kdy k islámu chtěla konvertovat.

S Katarinou v některých věcech spolu nesouhlasíme, v dalších se „pošťuchujeme“ a provokujeme, v jiných ale své názory sdílíme. Jedna z těch věcí je, že obě nemáme rády náboženské aktivisty. Nemáme rády bigotní katolíky, ortodoxní židy, ani přehánějící a fundamentalistický muslimy.

Můj názor je, že všichni tito přehnaní náboženští aktivisté, jsou v podstatě velicí zbabělci. U většiny těchto lidí slyšíte, dokonce třeba i v jedné větě, o lásce k Bohu a zároveň i o strachu z Něj. Jak může člověk milovat něco, čeho se bojí? Jak může být láska spolu se strachem? Láska nezná strach, pokud je láska, tak strach uteče. Když se člověk bojí, a ještě k tomu tvrdí, že miluje, tak to je přesně to politikaření. Láska se strachem nemůže být Skutečnou Láskou. Lidé už  dokonce vedou politiku a vyjednávájí i s Bohem. Politika snad už bude opravdu úplně všude. Nejenom ve vztazích mezi skupinami a jednotlivci, ve vztazích v rodině, mezi milenci, i mezi dětmi a rodiči, ale dokonce lidé vedou politiku s Bohem. „Já budu hodný, budu přesně dělat to, co nařizuješ, ale prosím tě, za to mě po smrti dovol vstoupit do ráje“. 

Bůh je láska, Bůh je světlo. Jak se světlo může bát tmy? Jak se může lampa bát tmy? Spíš tma se bojí lampy, ale určitě ne naopak. Kde je světlo, tam není temno. Když někam vstoupí paprsek světla, tak tma uteče. Víte, toto politikaření je spíše spřažení s ďáblem. S ďáblem člověk uzavírá smlouvy a úmluvy. Proč ale máme uzavírat smlouvy s Bohem?  Co je to za Boha? Já teda osobně takového Boha neznám. Díky Bohu…

Tito lidé se  často uchylují k Bohu pouze ze strachu. Ze strachu ze sebe samých. Ale ne z lásky k Bohu. A jak by mohli? Když se bojí sami sebe, nemilují sami sebe, tak ani nemůžou milovat nikoho dalšího. Natož Boha. Radši zůstávají dřepět doma na zadnici,  a nevychází na světlo světa, nežijí plnohodnotný a bohatý život, aby náhodou nenaletěli na „svody ďábla“.  Oni radši celý život prožijí ve vězení, které si dělají sami,  jenže žádný Bůh po nich nic takového nechce. Ono se nedá říct, že prožívají, spíše promarní, ve strachu a ve výsledku v zášti vůči okolnímu světu, svůj život. To je podle nich Bůh. Strach, omezení, nařizování, poslouchání, zášť. Já mám naštěstí jiného Boha. Můj Bůh je láska, volnost, dobrá vůle, naslouchání a soucit.

Víte, já si myslím, že bohém má k Bohu daleko blíž, než ustrašené postavičky, které si sice myslí, že svůj život odevzdaly  Bohu, že činí jeho vůli, i když je jim to sebe víc proti srsti, podvědomě s ním neustále bojují, vyjednávají, domlouvají, bojí, omlouvají před ním sami sebe. Oni si myslí, že všechny tyto negativní pocity jsou Bůh!!! Mě to teda spíš připomíná peklo. Celý život prosí Boha, aby je po smrti přijal do ráje, a zároveň si ze svého života dělají peklo.  

Další věc je, že často tito lidé víc než Boha řeší Peklo a Ráj. Někdy mi přijde, že se spíše modlí k ráji než k Bohu. Bůh je pro ně jenom „spojka“ k ráji. Když mu budou pochlebovat, tak se domnívají, že jim ráj otevře. Víte, já osobně ráj ani peklo vůbec neřeším. Pokud se dostanu do ráje – láskyplně ho příjmu. Pokud peklo? Tak zrovna tak – s láskou příjmu peklo. Já nepotřebuji nějakou odměnu za lásku k Bohu. Jelikož Ho naprosto upřímně miluji a beze strachu, nebojím se ničeho, co mi On nachystá. Víte, nejhorší a nejnegativnější emoci, kterou člověk může mít, je strach. Proto vím, že pokud, mám z něčeho strach, tak je něco špatně a ihned to potřebuje změnu. Člověk není na Zemi kvůli strachu. Bůh dal člověku všechno, aby byl šťastný, svobodný, odvážný, a mohl neustále cítit důvěru k Životu. Veškerá omezení, která lidé mají, si dělají úplně sami. A bohužel, oni si často myslí, když si dělají z života vězení, že to je právě ta jejich svoboda.

„Chci spálit ráj a uhasit pekelné ohně, aby už nikdo nikdy nepomyslel na odměnu a trest, ale miloval navždy Boha jen ryzí láskou.“

Rabi'a al-Adawíja z Basry (717-801 n. l.)