Mystika – Křesťanství – Islám – a jiné

Tuhle se manžel divil, když mu říkám, že moje první zasvěcení spočívalo  v tom, že jsem několik měsíců, ve stejnou dobu, předčítala Nový zákon, před sebou jsem měla sklenici vody, a po přečtení jsem ji vypila. Vždy jsem četla tu stránku, na které jsem náhodně otevřela, pokud jsem otevřela na straně, kterou jsem už  předtím četla, pokračovala jsem hned na následující. Stejnou věc totiž, pokud můj manžel cítí nějaké negativní energie na svojí osobu, dělá, akorát že s Koránem. Čte Korán u sklenice vody, a potom ji vypije.

 Zrovna v této oblasti -  v ochraně před zlými silami, džiny atd. Islám čerpá hodně z mysticismu. Víte, třeba čištění prostoru pomocí kadidel, tyčinek, myrhy a jiných, najdeme ve všech náboženstvích. Miluji, když je kostel cítit kadidlem. A miluji, když můj domov je také provoněn kadidlem či vonnou tyčinkou a vyčištěn od negativních energií. Třeba po hádce s manželem, po návštěvě mně nesympatické osoby, po stresovém období atd…

 Víte, tohle vše se může zdát jako detaily, pro mě to ale detaily nejsou. Pokud člověk zná hlubší význam těchto věcí, tak vidí souvislosti. A to napříč všemi náboženstvími.

 Když jsme poprvé viděla muslima při motlitbě, hned jsem tam viděla pohyby z jógy. A když mají muslimové dlaně vzhůru při prosbách k Bohu, to jsem činila už dávno před konverzí a bez Islámu.

 Víte, já děkuji Bohu  z celého srdce, že mi ukázal cestu, kterou kráčím. A že mi nachystal takovou mojí životní cestu, při které nevidím rozdělení, tábory a skupiny lidí. Místo toho vidím jednotu, a celé lidstvo jako rodinu, bez rozdílu vyznání. Možná jsem divná, já ale často pozoruji, že tam, kde lidé vidí rozepře, rozdílnosti a protiklady, tak já vidím harmonii.

 Ve všech náboženstvích mají  živly podobnou úlohu,  a představují podobné podstaty. Voda je vždy spojena s životem, blahodárností, Bohem. Oheň je spojen s nebezpečím, peklem, a ďáblem. Nad druhou stranu člověk nemůže zapomenout, že oheň je i vášeň (tudíž dá se využít i pozitivně). A hlavně – že voda je cyklická, na rozdíl od ohně. Voda je nesmrtelná. Vodou můžeme oheň uhasit. Díky ohni se ale sice může voda vypařit – je proměněna do páry – ale co se stane potom? Kondenzuje, a opět se stává vodou. Na vodě se dají pozorovat základy alchymie – proměny látek. Alchymie je ale i proměna člověka a jeho duše. Všechno souvisí se vším. Vše je provázané. Víte, příkladem vody se snažím říct, že člověk, který otevře své srdce lásce a Bohu, se nemusí bát temnot a ďábla. Stejně jako voda se nemusí bát ohně. Protože voda se díky ohni pouze proměňuje – ale nemizí. Zrovna tak světlo. Když člověk objeví zdroj světla, tak se tmy bát nemusí. Tma existuje jedině tehdy, když není světlo. A co se stane, když je světlo? Tma zmizí. Jednoduše před světlem uteče. Člověk, aby pochopil podstaty věcí, musí znát i opačnou stránku věci. Jedině tak dává vše smysl a je komplexní. Člověk nemůže vědět, co je Bůh, když  neví, co je Satan. Člověk nepozná světlo, když neví, co je tma. Člověk neví co je teplo, když neví, co je chlad. Život je jedna velká alchymie a proměna.

 Předevčírem, když bylo krásné počasí, tak jsem šla na procházku se synkem. Šli jsme na dětské hřiště u Františkánských zahrad v Praze, kde si trošku poťapkal, protože je to pár dnů, kdy začal už chodit. Potom jsem s ním zašla na jídlo, do mé oblíbené restaurace, a cestou jsem se zastavila v kostele sv. Jakuba, který je má srdeční záležitost. Tam jsem si vždycky chodila povídat s Bohem. Prosila jsem ho, aby správně vedl mé kroky, aby byl ke mně shovívavý a zahrnul mě svým milosrdenstvím a láskou. Když mě něco trápilo, šla jsem se uklidnit právě do tohoto kostela. Pro mě je tento kostel takovou mojí duchovní oázou klidu v ruchu velkoměsta, kam jsem se vždy šla zklidnit. Víte, já si myslím, že by bylo potřeba, aby po městě byly nějaké místnosti, kam by člověk mezi prací a povinnostmi, se mohl alespoň na chvilku ukrýt, mít klid a zameditovat. Já si myslím, že takováto místa dnešní svět akutně potřebuje, a ohromně by lidem pomohly. Já jsem si ale už před několika lety našla toto místo právě v sv. Jakubovi. Velice dlouho jsem tam už ale nebyla, tak jsem tam s melancholií a bázní vstoupila, a usedla do lavice. Malého jsem měla uvázaného na sobě v šátku, a jelikož se mi s ním sedělo špatně, vyndala jsem ho, a posadila na klín. Můj syn se začal modlit. Víte, on se umí modlit asi už od šestého měsíce. Dává ruce vzhůru, něco žvatlá a mezi tím říká Allah. Do této doby jsem si myslela, že to dělá jen proto, že to doma od nás odkoukal. V tuto chvíli jsem si ale uvědomila, že je to znamení od Boha, skrze čistou duši dítěte. Víte, já jak tam seděla, tak jsem v tu chvíli uvažovala, zda se mohu pomodlit, zda není něco špatného na tom, když jsem muslimka, se modlit v kostele. A Bůh mi dal skrze malého znamení, že se pomodlit mohu. A tak jsem se pomodlila. Když jsem z kostela odcházela, byla jsem úplně na sebe naštvaná, jak jsem vůbec nad něčím takovým mohla uvažovat. Protože to je věc, ve které jsem měla jasno už dávno před mojí dobou islámskou. Už tehdy jsem věděla, že Bůh je přítomen všude a ve všem. Že se k němu mohu pomodlit v kostele, mešitě, synagoze, na louce, v autě. Kdekoliv. Ale nějak jsem na to zapomněla. Bůh mi to ale připomněl. Alhamdulillah.