Začnu svým životním příběhem. Je mi dvacet tři let. Mám tříletého syna. Jsem svobodná matka, od státu nic nepobírám. Všechny výdaje pokrývám sama, nikdo mě nepodporuje a neživí. Máme se synem kde bydlet, máme se čím ošatit, máme co jíst, snažím se aby měl syn všechno co potřebuje, aby měl i zábavu , mohl se rozvíjet, jezdit na výlety, občas na dovolenou atd. Je mi taky jasné, že jak syn bude růst – náklady budou stoupat. Nemám si co říct se svými vrsteníky – většina z nich studuje, bydlí u svých rodičů, a maximálně řeší, aby měli na tramvajenku, z brigád si našetřili na nějkaou zábavu a cestování, a zbylo jim i na pivo. Což je naprosto v pořádku, tak by studentský život měl vypadat. Bohužel ale si s nimi velice často nemám co říct intelektuálně. Než abych já si doplňovala informace a dozvídala se nové věci, protože by přeci měli být vzdělanější, když studují, spíše tomu bývá úplně naopak.
Co je čeká? Rozhodně je všechny manažerské posty nečekají. Tato místa jsou limitovaná. Vysoké školy každý rok chrlí spousty absolventů. Dnes se pořád traduje, že vysoká škola by měla být standard. A rodiče si samozřejmě myslí, že studiem dětem zajistí lepší budoucnost. Jenže řada z nich budou pracovat v státním sektoru za státní platy, nebo těžce budou hledat uplatnění ve svém nějakém pseudohumanitním oboru, mnoho z nich se potýká s nezaměstnaností. Zkrátka, dnes vysoká škola rozhodně není zárukou blahé budoucnosti, i když se nám to neustále snaží společnost nabulíkovat. Pak tu máme zahořklé absolventy vysokých škol, kteří nemohou stále pochopit, jaktože řada i vyučených lidí si dnes příjde na stejné nebo i daleko lepší peníze, nemluvě o tom, jaký kámen úrazu pro nabubřelé ego vysokoškolsky vzdělaného člověka je, pokud jeho šéf má menší kvalifikaci.
A tak vím, že se v životě opravdu nebudu mít hůř, než většina mých studujících vrstevníků. Stejně jde a vždycky půjde o schopnosti, houževnatost a nadání daného člověka. Tím spíš když dnes má za státní peníze diplom každý druhý neschopný blbec, který čím méně toho v životě dokázal tím více má potřebu dávat na odiv své vzdělání.
Podřadnou práci nevezmu!
Další fenomén. Nejspíše více se k tomu není nutné vyjadřovat. Až vezme z nouze práci ve skladu více vysokoškoláků, možná se stane standartem i v těchto kruzích vysokoškolské vzdělání. Asi aby si nespletli mouku s cukrem.
Elity
Fakt je ten, že procentuelně, elity vždy zůstanou ve společnosti zastoupeny stejně, a to i přes politicky korektní předstírání, že všichni jsme na stejné rovině. Ne, nejsme. Každý jsme jinak schopný, a každý máme jiný talent. Stejně vždy ve společnosti budou úspěšnější a ti neschopní. Úspěch se nepřepočítává pouze na peníze, projevuje se i v tom, co ti lidé změnili, co za sebou zanechali. Patří tam úspěšní bussinesmani, kteří se nebojí reliazovat své nápady a riskovat, vědci, kteří nám mění pohled na svět tím, že na otázky dávají odpovědi, rozvíjí technologie, pomáhají zachraňovat životy a přírodu. Umělci, kteří umí prodat svůj talent, svojí osobnost , být kreativní, a inspirovat lidi kolem, a tak bych mohla pokračovat. Problém je, když si každý, kdo má vysokou školu myslí, že je elita, a to zejména v době, kdy vzdělání je lehce přístupné každému, tudíž neprobíhá selekce elit na základě dosaženého vzdělání. Fakt je ten, že inteligentní jedinci, jsou v každé společnosti minorita. Elita se tvoří na základě těžké konkurence a obstání v ní. Ne na základě školní docházky. Aneb jaký je oheň na střeše, pokud někdo nižší kvalifikace dosáhne svou snahou a schopnostmi většího úspěchu než absolvent VŠ.
Intošící elity nás neuživí
I intelektuálové potřebují domy na bydlení, potřebují opraváře, instalatéry, zedníky, potraviny, oblečení atd. Máme sice málo pracovních míst, tak asi právě proto potřebujeme lidi z jiných zemí, kteří udělají práci za nás, kterou dělat nechceme. Sedět v kanclu x hodin denně a provádět stejné úkony pořád dokola , které by se naučila i cvičená opice, je totiž daleko více na úrovni, než třeba opravit dům.
Tímto článkem nechci říct, že jsem proti studiu. Pouze chci říct, že v populaci i přes volně přístupné vzdělání je pořád stejné množství blbců, a ani nějaký papír je „neodblbovatí“.
