Jsem Arab nebo Čech?

Mahmud mi volal s obrovskou radostí se pochlubit, že už dostal české občanství. Žije tu už přes dvacet let.

„Tak to mám radost“, odpověděla jsem. Mahmud se odmlčel.

Mahmud je Palestinec. Jeho matka je křesťanka a otec muslim. Museli opustit Palestinu, nechat tam veškerý svůj majetek a přestěhovat se do Libanonu. Jeho tatínek šel pracovat do Německa, on s maminkou a sourozenci zůstal v Libanonu sužovaném občanskou válkou.

Po chvíli se mě zeptal: „Myslíš si, že jsem Čech?“

„ No samozřejmě, že jo, když máš české občanství.“ odpověděla jsem. „Mě tady ale nikdy brát jako Čecha nebudou.“ tentokrát jsem se odmlčela já.

Mahmud sem přijel studovat ekonomii. Potom tu už zůstal. Má slušnou práci  a chtěl by založit rodinu.

„Chtěl bych jet za rodiči do Libanonu, už jsou staří a nemocní. Ani nevím, jestli dostanu vízum.“

„Chtěl bych si tam najít i manželku. Víš jak všechna má manželství tady dopadla. Chci rodinu.“

 Poprvé měl manželku Češku, která měla děti. Poskytl jim zázemí,  a její děti bral jako vlastní. Rozvedli se. Nebyl schopný jako Arab přenést přes srdce, že ho podváděla. Podruhé se oženil se Slovenkou. Byla to krásná holka, její rodiče ho měli rádi. Říkala mu, že si ho chce vzít, protože s ním chce děti. Rok po svatbě ale řekla, že na děti je mladá a nechce je. On si říkal, že na ní nebude spěchat. Po čase zjistil, že jí byl dobrý pouze jako zdroj financí, ona se nestarala ani o domácnost, nestudovala, nechodila do práce a ani nechtěla s ním mít děti. Rozvedli se. Chce si najít ženu, s kterou by sdílel svůj život,  založil s ní rodinu a byli si vzájemnou oporou.

 „ Tak doufám, že ti vízum dají, odjedeš za rodiči a najdeš si i manželku.“

„ Myslíš, že můžu být s Arabkou?“  „ A proč bys nemohl?“ „ Jsem zvyklý na Evropanky. Ani nevím, jestli jsem Arab nebo Evropan. V Libanonu jsem brán za zvláštního Araba, do toho se mi tam vždy vynoří vzpomínky na dětství  a na válku. Kdo nezažil válku, nepochopí. Kvůli tomu jsem šel do Čech. Tady mě ale nikdy jako Čecha brát nebudou. Přišel jsem o hodně. O svou identitu i o Boha. Dvacet let se snažím zapadnout do společnosti, kde žiji, a po dvaceti letech zjistím, že to byla marná práce. K tomu jsem tady naprosto sám, nemám rodinu, přišel jsem o víru a mám pocit, že Bůh mě už opustil.“

„ Bůh nikoho neopouští. Jen ho musíš začít znovu hledat. Budu se za tebe Mahmude modlit, aby tě Bůh ochraňoval a vedl. S jeho pomocí určitě najdeš milující ženu a nadělí ti s ní kupu dětí. Pak ti už bude jedno , kdo tě jak bere, jestli jako Araba nebo Čecha. Nejdůležitější pro tebe bude tvá rodina. Budeš moci realizovat své původní já Araba, milujícího své děti a ženu, Bůh bude ochraňovat tebe, a ty budeš ochraňovat svojí rodinu.“

„Děkuji ti, a drž mi palce.“

„Není zač a šťastnou cestu.“