ůvodně jsem měla v plánu psát článek na úplně jiné téma. Nějak jsem ale měla velké nutkání reagovat na články blogerů, které vyšly na téma ohledně Izraele a Palestiny, tady na Idnes. Jelikož původně jsem chtěla psát článek, který neměl mít nic společného s politikou, povedu to z pohledu mého , ne politicky zaujatého, spíše z lidského hlediska, na základě historických událostí a událostí dneška a na základě mého úsudku. Nechci sem tahat nějaké zaujaté pohledy, ano, mám přátele Palestince, ale nemám kvůli tomu nějaký zaujatý pohled, protože nejsem Palestinec a v rodině žádného nemáme. Zároveň jsem se nenarodila ani jako Židovka, ale mám přátele Židy, někteří z nich jsou i mými velice dobrými přáteli. Tudíž nechci psát zaujatě, chci se zaměřit spíše na problematiku z jiného hlediska než pouze politického. Ano, někteří by mohli říct, že můžu mít zaujatá, vzhledem k tomu, že jsem Muslimka, jenže to nijak nesouvisí s problémem Palestinců, jelikož Palestinci jsou jak Křesťané, tak i Muslimové.
ortodoxní židovky
Začnu popsáním modelové situace, třeba přímo u nás v České republice. Dejme tomu, že naše země by byla zemí zaslíbenou nejen pro nás, ale i pro nějakou jinou skupinu lidí, vzhledem k historii a zejména, pokud bychom měli čerpat z náboženských textů. Tito lidé by doposud žili po celém světě a byli poměrně často utiskováni. Žili v ghettech, a vždycky je oddělovali od společnosti (i když v určitých oblastech života, zejména ve finančních záležitostech s nimi velice rádi udržovali kontakty), protože byli jiní, měli odlišné náboženství, i když v podstatě tak stejné. Ano, měli společnou historii jejich náboženství, jen prostě jedni se nenarodili jako „vyvolený“ národ, tudíž museli následovat až tu část náboženství, která se z jejich vyvinula. A tak v tom vyhledali takovou rozdílnost, že se rozdělili na dva tábory. Každý z těchto táborů si myslel, že je lepší. A tak se tato představa tak zaryla do společnosti, skrze různé fámy, povídačky a vtipy atd., že lidé tuto rozdílnost úplně do sebe nasáli a vzali za naprostou samozřejmost světa. Ani ve skrytu duše je nenapadlo, že by to mohlo být úplně jinak a rozdělení lidí do dvou táborů navzájem k sobě nevraživých, je v té základní podstatě úplně zbytečná a nesmyslná.
No a teď se dostaneme zpět k naší situaci. Dejme tomu, že naše místo by bylo významné pro všechna tři náboženství Knihy. Od pradávna tam žili všichni lidé všech těchto vyznání. V míru. Ano, možná jedno náboženství bylo v převaze,ale nijak tím neomezovalo jiné. Tito lidé bez ohledu na vyznání tam žili od dávných dob, i když mohli pocházet z různých kmenů lidí. Narodil se tam jejich otec, děd, praděd, prapraděd. Bylo to všech těchto lidí místo, jejich domov.
Když tu se stala otřesná věc, veškerá ta nesnášenlivost, rozdělování, utiskování a zároveň povýšenost vygradovala do šílených a zrůdných důsledků. Byly to tak zrůdné důsledky, že celý svět se „probudil“ , lidé se konečně problému všimli, uviděli kam jejich historie rozdělování a nevraživosti až mohla dojít a chtěli veškeré své dosavadní počínání, separování a vedení monologů „vyřešit“. Chtěli utiskovaným lidem dát jejich naprostá práva a svobodu. A tak vznikla myšlenka jim vytvořit stát. Vrátili se zpět do historie a náboženským textů, a volba byla jasná. V našem modelovém případě, volba padla na naše území. Začali nám sem jezdit tito lidé a to ve velkém a osidlovat naši zemi. No zpočátku se to nezdálo tak hrozné, pouze se zvětšoval počet lidí, kteří tu také žili od pradávna. Najednou jich ale bylo víc a víc a nastolovali nám nová a nová pravidla. Sice spolu s nimi přišly i dobré věci, jako pokrok a vývoj. Nám se to ale přestalo líbit. Cítili jsme se utiskovanými pro změnu my. Najednou naše země, která nám patří už od počátků přestává být naše. Museli jsme se začít vystěhovávat a najít si nové domovy. Postupně jsme se úplně oddělovali. Noví přistěhovalci téměř nepřišli do styku s námi a my s nimi. Kromě ozbrojených vojáků z jejich strany a atentátníků z naší strany. Jiná příležitost k poznání obou se vytrácela, znali jsem se pouze ze situací páchání násilí, ale nikoliv jako normální lidé, kteří chtějí klid, mír a spokojeně žít se svými rodinami. Jelikož jsme je vnímali už jen jako násilníky a oni nás také, začala se vytrácet lidskost mezi námi. Zabíjet nás, se jim nezdálo tak kruté, zapomněli, že jsme lidé jako oni. My jsme zase mysleli, že všichni Izraelci jsou ozbrojení vojáci, kteří boří naše domovy, berou nám svobodu, naši půdu, zabíjejí nám rodiny. Normální izraelské rodiny jsme neznali. Tudíž zabíjet je, se nám začalo jevit jako normální. Navíc, oni nás přeci omezují, udělují nám blokádu, bojujeme za naši zem, za naši vlast, máme v tom přeci vyšší zájmy. Kvůli čemu vlastně bojujeme? Kvůli náboženství? Ne. Kvůli vlasti, našich domovech a našim rodinám. Aby jednou naše děti mohli v klidu a svobodně žít v naší zemi. Je tu střet zájmů. Oni bojují za to samé. Nebojujeme kvůli náboženství, ale to jediné nám zůstává. Můžeme bojovat alespoň skrze něj, i když to s ním nemá nic společného. A tak spojujeme dvě věci těžko slučitelné a to se začíná stávat nebezpečné. Extremismus vzrůstá na obou stranách. Pravda, řešení a podstata věci jsou už tak vzdálené, že východisko se zdá naprosto nereálné, k o to zoufalejším činům se přikláníme. Na obou stranách. Nikdo z nás nechce být ten poražený.
A tak jsme přesně tam, kde jsme byli. Akorát že, teď jsme v roli utiskovaných, démonizovaných a neoblíbených my. Oni mají narozdíl od nás podporu světových velmocí a to jak na poli politickém, tak i finančním. To se snad nám má stát něco tak stejně hrůzného, co se v historii stalo jim, aby se lidé „probudili“ a začali něco dělat i pro nás? A mělo by to vůbec smysl? Neodnesl by to zase někdo jiný?
