Tak tato hesla mají Češi velice rádi… Jakmile se objeví nějaký přičmoudlý hošánek, nebo nažloutlá Asiatka, už z očí jim křičí „integrace, integrace!“ Přijde mi ale, že sami Češi, vůbec netuší, co to integrace je, a co vlastně sami v rámci toho slova od „cizáků“ požadují.
Iveta Lutovská, kalendář Black and White
Začínají u toho, že nemají obtěžovat ostatní a mají žít slušně. Pak pokračují tím, že se mají přizpůsobit v jejich vzhledu – žijí tady, musí vypadat, jako ostatní. Bohužel často zjistí, že když černoušek z buše odhodí svojí typickou sukýnku, kterou si přikrývá přirození, a vezme si košili a kalhoty, tak pořád moc jako našinec nevypadá. No ale samozřejmě, pokud se chce integrovat, musí udělat vše proto, aby vypadal, jako by se tu narodil. To přeci dá rozum, to je integrace. Aby nikdo nepoznal, že není Čech. Takže automaticky taky musí vypít denně alespoň jeden lahváč, cpát se knedlíky a vepřovým, aby Češi měli radost, jak moc si vzal z naší kultury. Další důležitá část integrace je, že musí myslet jako Čech. Musí zapomenout, na své kořeny a rodnou zemi, musí přestat cítit sounáležitost ke svým krajanům, a musí tvrdit, že se cítí jako Čech, aby se zdál co nejméně nebezpečný. Milovat svoji rodnou zemi je totiž v očích Čechů nejnebezpečnější věc číslo jedna.
Taky je ale důležitý to, na koho se integrace vztahuje. Ony totiž všechny ty podezřelé, jinak vypadající rasy lidí, musí udělat všechno proto, aby zkrátka jinak nevypadaly. A hlavně naši čecháčkové, konečně mohou živit pocity své nadřazenosti, protože hned jak se objeví nějaký Američan, Francouz, Brit či Němec, čecháček začne šoupat nožičkama, svou zemi mu klidně naservíruje hezky na talířek, a jeho pocit rasové nadřazenosti se vystřídá s pocitem české malosti. No ale to my, čecháčkové, tak nějak historicky a geograficky máme dáno. Nikdy jsme nevěděli, zda jsme dostatečně na západě, či východě. A západ vždycky vypadal lákavěji…
Integrace je možná pro čecháčky abstraktní pojem, pod kterým jasně nevědí, co si představit. Za to slovo xenofobie, ač to zase až tak nevykřikují , mají v malíku. Já si myslím, že xenofobie a s ní spojený strach je u Čechů tak nějak jejich národním rysem.
A tak si říkám, že jsem asi hodně divná Češka. Já totiž miluji rozdílnost a rozmanitost. Miluji, sedět u stolu se svým manželem Arabem, vedle sebe mít kamarádku Indku v sárí, naproti Japonku v kimonu s přítelem černým jak bota z Čadu, a vedle nich kamarád Mexičan s Romkou. Užívám si jejich rozdílnost, naprosto odlišné uvažování, a vážím si toho, jak mě obohacují, a že alespoň trochu mi přibližují pohled na náš svět z perspektivy očí lidí s naprosto rozdílným uvažováním. U mě nějak multikulturalismus neselhal.
