Všude čteme příběhy o tom, jak Evropanka se zakoukala do cizince z arabského světa. O těch příbězích, které dopadly dobře moc nevíme, za to příběhy typu „Bez dcerky neodejdu“ se stávají jedinou možnou šablonou, kam zařadit všechny tyto kulturně smíšené páry.
Co takhle ale, když je to naopak, a Evropan se zakouká do hnědooké krasavice? Tam kulturní rozdíly řešit nemusí? Jsou jen vždycky za neshodami, ti „zlí“ a „terorističtí“ Arabové? Znám více takovýchto páru, a zrovna před nedávnem se na nás obrátil jeden náš kamarád, tedy hlavně na mého manžela, aby pochopil, co jeho květince doma vlastně chybí… Vždyť se přeci snaží pro ni udělat, co jí na očích vidí… A přeci hlavně jí poskytl luxus západní společnosti… A nechápe, že ona ho nebere celá šťastná všema deseti.
Meriam pochází z Libanonu, celé dětství prožila ve velké rodině. Je z šesti dětí, k tomu má asi 10 tet a o to víc bratranců, sestřenic, a taky sestřenic z desátého kolena atd… Vždy byla zvyklá mít kolem sebe houf lidí, se kterými sdílela svůj život.
„ Opravdu se teď cítím tak, jak popisují muslimky tady v médiích. Osamocené a odizolované bytosti. Kdybychom neměli malou, tak asi za chvíli půjdu do blázince.“ „ Proč se cítíš osamocená? Vždyť včera jsme byli společně v cukrárně, za měsíc jedeme na dovolenou.“ „ Ano, jenže zase sami. Kde je rozdíl, jestli jsme sami v restauraci, nebo doma. To radši už budu v klidu doma, než abych se lopotila někam mezi miliony cizích lidí..“ „Ale vždyť já tě nedržím doma, můžeš kam chceš.“ „ A proč bych pořád někam sama měla chodit. Já chci být doma. S rodinou.“
Můj manžel za mnou přišel s geniálním nápadem. Že pozveme k nám domů Meriam s malou, a já s ní strávím dopoledne. Samozřejmě jsem byla ráda, že ji uvidím, a děti si spolu pohrají. Jenže najednou nemluvil o jednom dopoledni, ale že další den zase já půjdu k nim, a že takhle vlastně se na střídačku můžeme navštěvovat každý den. To už se mi líbilo méně a vysvětlila jsem mu, že ale zase já jsem Evropanka, a že vcelku mám ráda svůj klídek a vychutnávám si i samotu. Že je něco jiného se sejít s kamarádkou, když mám zrovna chuť a náladu si pokecat a jít mezi lidi, ale že to jaksi nemusím každý den a nepotřebuji mít neustále někoho doma nakvartýrovaného.
„ Když ona tady nemá rodinu, je tu sama. Já myslel, abychom jí alespoň trochu to prázdno vyplnili.“ „Ano já to chápu, ale já sama s vlastní rodinou se scházím jednou za sto let, a Miriam teď budu vyplňovat její rodinu každý den? Něco jiného je třeba jednou za týden, ale každý den, to po mě nemůžeš chtít. Mám i jiné starosti a povinnosti.“ „Měla bys ale za to být ráda, aspoň taky nebudeš sama.“ „ Já se ale sama necítím. Když chci, tak mezi lidi jdu. Mám ale ráda i své soukromí. A co jeho rodina? Ta se zaangažovat nemůže?“ „Prý taky po svých rodičích nemůže chtít, aby je navštěvovali víckrát, jak jednou do týdne.“ „ Tak ať si vymyslí na každý den nějakou akci. Třeba ať začne chodit někam s malou, jsou i cvičení pro maminky, kam může dítě vzít s sebou. Třeba si tam najde kamarádky. Taky může začít chodit se mnou jógu.“ „ Tak se s ní pak domluv. Ono ale stejně to spolu budou muset vyřešit nějakým kompromisem hlavně oni dva.“
