Margaret Thatcherová, ke zvyšování daní by se nikdy nesnížila...

Na počátku 80-tých let 20. století, se Velká Británie potýkala stejně jako jiné evropské země, s velkými, sociálně-ekonomickými problémy. Po letech vlád nesplněných slibů labouristů, začínali být obyčejní Britové nespokojeni.

Zemi sužovala vysoká nezaměstnanost, inflace, rostoucí státní dluh a  neschopnost předchozích vlád řešit problémy jinak, než ústupky odborářům. Vše vedlo k tomu, že se po letech dostali k moci konzervativci, v čele právě s Margaret Thatcherovou.

Ta si jako jeden z prvních pracovních bodů vytyčila omezení obrovského vlivu odborů. Proč právě odborů? Představitelé odborových svazů, především státních a polostátních firem, měli v té době téměř neomezenou moc. Spolurozhodovali o počtech zaměstnanců, výši a zvyšování platů, o propouštění, o výši a délce nemocenského pojištění, o sociálních podporách, o tom kdy a proč se bude stávkovat (a stávkovalo se často)…

Situace dospěla mnohde až do tak absurdních situací, že státní firma, velmi neefektivně vyráběla zboží, mnohdy nekvalitně, které, aby bylo prodejné, muselo být dotováno ze státního rozpočtu. Přičemž privátní konkurence podobné dokázala vyrobit mnohem levněji a kvalitněji. Představitelé odborů, aniž by chápali zákony trhu, navíc velmi intenzivně podporovali sebezničující protekcionistickou politiku na ochranu vlastních firem.

Vedení těchto podniků, ač vědělo, jak problémy řešit, nemohlo nic dělat, jelikož ve všech důležitých rozhodovacích procesech měli odboráři zákonné právo veta. Plus poslední zbraň, legitimní stávku. Nějaké zeštíhlení neefektivní firmy, zkvalitnění pracovních procesů, propouštění nadbytečných zaměstnanců, či třeba jen jejich rekvalifikace, byla předem odsouzena k nezdaru. Nicméně neefektivní hospodaření byl nucen doplácet stát a ten si na to musel půjčovat. Smutné dědictví budování sociálních jistot labouristy za několik předchozích desetiletí.

Margaret Thatcherová se s tímto rozhodla bojovat a nakonec uspěla. Nejprve porazila odbory jejich vlastními zbraněmi, nechala odboráře stávkovat tak dlouho, až se proti nim obrátili samotní rozumní pracující, pak omezila moc odborů a nakonec zprivatizovala velkou část, do té doby státních podniků.

A výsledek? Británie se ještě do konce jejího prvního volebního období vrátila k ekonomickému růstu, začala se snižovat nezaměstnanost, podstatně vzrostla konkurenceschopnost britského zboží a co je asi nejdůležitější, započalo snižování státního dluhu. A hlavně, i přes sociální nepokoje většina Britů pochopila, že právě toto je správná politika na cestu z krize. Margaret Thatcherové opět vzrostly preference tak, že byla do svého úřadu zvolena podruhé.

Železná lady musela učinit mnoho nepopulárních opatření, aby zdecimované, částečně státní hospodářství, dala do pořádku. Jediné, k čemu se nikdy nesnížila, bylo zvyšování daní. A uspěla.

V této souvislosti mě samozřejmě napadlo porovnání s Českou republikou a naší současnou krizí. Není úplně stejná, ale spoustu podobných bodů bychom najít mohli. Státní zadlužování, státem vlastněné podniky a neziskové organizace, které je nutno dotovat a hlavně věčně nespokojení odboráři, zaměstnanci převážně státem vlastněných společností, kteří jsou schopni kvůli stravenkám klidně zablokovat celou zemi.

Na druhé straně je tady vláda, která nás přesvědčuje, že se pokouší situaci řešit. Využívá k tomu ale naprosto katastrofálních opatření. Kromě vcelku neefektivních reforem, je asi nejkřiklavější zvyšování daní.

A výsledek? Ekonomika se propadá a s ní i preference neschopných politiků.

Já nejsem ekonom, jediné, co mi zatím slouží, je ten obyčejný selský rozum. A tak prostě neumím pochopit, proč se politici nejsou schopni poučit z minulosti, v tomto případě ne až tak vzdálené. Proč nenechají daně na pokoji. Mnozí ekonomové zastávají názor, že ani tolik výše daní není důležitá pro prosperitu, jako spíše ekonomická stabilita, tedy neměnnost daňové zátěže. Proč nezprivatizují takové podniky, jako Česká pošta, České dráhy, ČD Cargo, ČSA a spoustu dalších firem, které musíme pravidelně z našich daní dotovat (samozřejmě nemyslím modelový příklad privatizace zázračného ajznboňáka Standy a Mostecké uhelné). Nejenže by něco takového přineslo okamžitý zisk do státní pokladny, ale také dlouhodobou úsporu financí, které je nutno nyní do těchto firem nalévat. A neobstojí ani agrumenty, že se jedná o strategické organizace, které by stát vlastnit měl. Margaret Thatcherová zprivatizovala i takové firmy, jako British Petroleum, jež dnes viditelně britské státní správě nechybí a firma je ve svém oboru velmi úspěšná (jen občas utopí nějakou vrtnou plošinu).

Výše uvedené je samozřejmě jen jedním z bodů, které by bylo potřeba udělat, ale věřím, že už jen toto by naši zemi velmi pomohlo.

Získané peníze by bylo možné použít prakticky okamžitě na snížení státního dluhu, tím ke snížení úroků a následně k postupnému oddlužování země. A to bez jakéhokoliv negativního vlivu na ekonomiku.

Bez zvyšování daní by lidem zůstalo víc peněz na vlastní potřeby, odboráři by konečně přestali blokovat zemi pro každou pitomost a důchodci by velmi pravděpodobně také dostali své.

A pak by možná vláda měla dost času, aby řádně připravila a odstartovala skutečné reformy a vlastně nejen ty. Možná by měla dost času, řádně a smysluplně připravit třeba i ty církevní restituce. Věc tolik potřebnou, bohužel podle aktuálního návrhu zákona, tolik zpackanou…

Utopie? Ano, já vím. To by nám museli vládnout lidé, kteří alespoň trošku myslí na budoucí generace, ne jen na okamžité úplné vyškrábnutí svého koryta.

Potřebovali bychom jednu takovou Margaret Thatcherovou, alespoň na dvě volební období. Ale kde takovou vzít? Současné politické struktury mezi sebe nikoho takového nepustí a to v žádné z politických stran, natož aby se někdo takový, díky charakteru prosadil až do vedení země…

Je to začarovaný kruh politické dekadentnosti, jež mě stále více přesvědčuje, že jen volba nových tváří a nových politických stran, navzdory poslednímu neúspěchu Věcí veřejných, či TOP09, je jedinou šancí na změnu k lepšímu. A jen doufám, že tento národ už je dostatečně dospělý, aby neuvěřil planým billboardovým slibům politiků, kteří si z této země dělali posledních 64 let soukromý kšeft…

(psáno pro eportal.cz)