Romové, kteří začátkem listopadu napadli místostarostku Albrechtic, dostanou postiženou příbuznou do péče zpět a to i s penězi, které na ni uvedená místostarostka získala zpětně od státu…
idnes.cz
Velmi nenápadná zpráva v mediích. Možná proto, že to není žádná pohádka s dobrým koncem a pro nás ostatní znamená jediné. V této zemi právo a spravedlnost zatím není a jak to tak vypadá, ani se k nám nechystá.
Vzpomněl jsem si na článek, který jsem si četl před časem, o sociálním cítění a soudržnosti romských rodin. Autor v něm psal o vlastnostech, které Romové ctí téměř nade vše a my ostatní, bychom si z nich mohli vzít příklad. O úctě a starostlivosti o své rodiče, či prarodiče. A napadlo mě to právě v souvislosti s touto nenápadnou zprávičkou o vrácení mentálně postižené Romky, které se její rodina před časem vzdala. Tedy jen do okamžiku, než se paní místostarostce Albrechtic podařilo vymoct pro postiženou zpětně doplatek invalidního důchodu. Rázem chtěla rodina postiženou i s penězi zpátky. A to tak razantně, že fyzicky napadli uvedenou místostarostku i jejího manžela. No, nezlobte se na mě, ale z tohoto si já brát příklad rozhodně nebudu.
Jak to tedy chápat? Snad jen tak, že sociální soudržnost romských rodin začíná a končí tam, kde to je ochoten zaplatit stát…
Pokusím se o objektivní zamyšlení. Představme si, že sociálně slabá rodina měla doopravdy potíže postarat se o postiženou příbuznou, pokud tedy vezmeme v úvahu, že sociální dávky na ni pobírali. Budiž. Možná situace dospěla tak daleko, že i tato soudržná rodina byla nucena vzdát se opatrovnictví příbuzné a přenechat starost a zodpovědnost za ni státu, v tomto případě místostarostce obce.
Upřímně, je to asi úplná blbost, ale buďme objektivní. Byť velmi nepravděpodobná, i tato možnost tady je.
To, co následovalo, je už ale jen sprostý hyenismus.
Žádná slušnost, něco jako, promiňte paní místostarostko, nejsme na tom finančně nejlépe, kdybychom věděli, že je možné dostávat na příbuznou důchod, nikdy bychom se jí nevzdali…
Naopak, nejdřív šlo o prachy a když zjistili, že bez opatrovnictví žádné peníze nebudou, tak tedy i s mentálně postiženou příbuznou…
A násilníci opět dosáhli svého…
Nejvíc je mi líto té postižené ženy. Příbuzní si přijdou na zhruba šedesát tisíc korun. Přitom jsem si téměř jist, že z této částky nebude použita byť jen jedna jediná koruna na zlepšení jejího života…
Muž, který napadl místostarostku Albrechtic a jejího manžela, čelí obvinění za napadení úřední osoby s možnou výší trestu až čtyři roky. Nebudu polemizovat, zda byl nárok rodiny na finanční prostředky oprávněný, či nikoliv. NIKDO by si ale neměl ve slušné občanské společnosti dovolit beztrestně napadnout jiného člověka, neřku-li úřední osobu a už vůbec ne z podobných důvodů. Je tedy nezbytně nutné, aby za toto jednání byl vyměřen přiměřený trest. Protože pokud budeme podobnému jednání i nadále ustupovat, velmi pravděpodobně se dočkáme jen dalšího násilí.
Vždyť už dnes mají například pracovnice sociálních odborů velmi těžkou práci. Často čelí sprostému urážení a agresivnímu chování žadatelů dávek, převážně Romů. Mnohdy čelí opravdové hrozbě fyzického násilí a mnohdy také ustoupí, protože mají strach. Totéž by mělo platit o policistech, hasičích, záchranářích. A jak je všeobecně známo, netrestaná agresivita roste. Bylo by tedy velmi žádoucí, aby zde byl alespoň náznak zlepšení, alespoň jeden precedentní příklad pro ostatní.
Prosté a jednoduché, sáhneš na státního zaměstnance, jdeš sedět a basta. Soud by měl už jen rozhodovat, na jak dlouho…
Možná by pak i obyčejní lidé, oběti drobných přestupků, krádeží, urážek, napadení, přestali být apatičtí a přestupky, či drobnou trestnou činnost hlásili policii. Stále častěji se doslýchám o podobných případech, kdy lidé nic policii nehlásí s odůvodněním, že s tím stejně nikdo nic neudělá.
Bohužel je v tomto případě nutno přiznat, že mají mnohdy pravdu.
Přičemž bezohlednost a agresivita pachatelů těchto činů roste. Je nejvyšší čas, abychom si všichni uvědomili, že i humanismus a povinná sociální solidarita mají své meze…
