Dovolil bych si tímto článkem reagovat na blog Jany Kolářové, se kterou snad poprvé v životě nemohu souhlasit. http://kolarova.blog.idnes.cz/c/270276/Dite-neni-petikoruna.html.
zdn.cz
Docela chápu její rozhořčení (a také názory mnohých diskutujících) nad tím, že někteří zástupci církve opět začínají hlasitě hovořit o možnosti zákazu potratů, tentokrát dokonce celoevropském.
Potud souhlasím. Církev by do toho mluvit neměla. Celoevropsky už vůbec ne.
Ale my bychom o tom mluvit měli. Osobně jsem proti jakýmkoliv zákazům, zvláště těm demagogicky absolutním. Tedy i proti zákazu potratů všeobecně. Zcela jistě by ale mělo být přihlédnuto k etickým aspektům problému.
V uvedeném článku zazněla spousta argumentů, proč by do rozhodovacího práva na potrat ženě, případně ženě a muži, neměl nikdo mluvit. Všechny tyto argumenty ale dle mého názoru, vychází bohužel z chybného přesvědčení, že „žena by na potrat právo měla mít“.
Ano jsou obtížné životní situace, obvykle zdravotní důvody, kdy je potrat jediným možným řešením. Těch ale není zas tak mnoho a zcela určitě by vždy měl mít právo, či dokonce povinnost v těchto případech spolurozhodovat lékař. V ostatních případech bychom se měli na problém dívat z poněkud jiného pohledu.
Vrátil bych se tedy zpět k nadpisu. Dítě není pětikoruna. A co tedy to dítě, to má právo? Třeba to základní, právo na život, samostatnou existenci, tedy to, co máme napsáno v jednom z prvních odstavců naší ústavy.
A v této souvislosti se samozřejmě dostáváme k polemice o otázce, odkdy je člověk člověkem. Už mnoho desetiletí se vede všeobecná vědecko – duchovně - etická debata, odkdy je jedinec skutečně živou bytostí. A zatím se nenašel nikdo, kdo by byl schopen stanovit přesný okamžik. Jedni tvrdí narozením, jiní početím, většina, hlavně lékaři, že to bude asi někde mezi. Pravdou ale je, že už relativně brzy po početí, začínají plodu růst buňky, které by se daly označit za základ nervové soustavy. Kdy tedy bytost získává vědomí? Kdy nastává ten zlom? Nevím to já, nevíte to Vy, neví to ani daleko větší kapacity v oboru. A jelikož není možné stanovit přesně kolik týdnů trvá přerod živé hmoty v člověka, tedy bytost s vlastním vědomím, nemluvě o tom, že je to individuální, měli bychom být schopni tento fakt akceptovat. A protože jsme inteligentní lidé a ne barbaři, tak bychom se měli naučit své naprosto bezbranné potomstvo chránit stejně jako kohokoliv jiného a to po celou dobu jeho existence. Pokud nejsme schopni počátek určit přesně, měli bychom brát v úvahu nejzazší možnost. Tedy od početí.
Protože oni sami, se bránit nemohou. Nebo někdo z vás dokáže zodpovědně říct, že několikatýdenní živý plod, který reaguje na světlo, změnu teploty, intenzivní zvuky, NEMÁ vědomí? Byť dosud primitivní a nevyvinuté do té míry, aby nám své pocity mohl nějak sdělit.
Dnes a denně všichni odsuzujeme násilí na dětech a všemožně se snažíme hájit jejich práva, až to někdy zachází do naprostých absurdit. Naopak potrat mnozí obhajují, jako preventivní řešení budoucího velkého problému. Ale v čem je to jiné? V tom že plod v těle se ještě nenarodil, není nám schopen říct svůj názor nebo v tom, že plod je naprosto závislý na matce a matka je tudíž oprávněna rozhodovat o jeho bytí za něj? Ale to bychom mohli zajít i mnohem dál, i půlroční novorozeně je naprosto závislé na matce (opomeňme nyní alternativní péči), je tedy podle vás i v tomto případě matka oprávněna rozhodovat o jeho životě za něj také?
Mnozí zastánci potratů argumentují i tím, že nedobrovolné těhotenství a tedy nechtěné dítě mnohdy přináší obrovské následné problémy, protože „dítě není pětikoruna“ a nedá se vypnout jako tamaguči, je to závazek na mnoho let… A to je samozřejmě pravda.
Bohužel i tento argument vychází z předpokladu, že se žena do situace, kdy bude nucena volit mezi potratem a nechtěným dítětem, může relativně snadno dostat. A to je podstata problému, tak by to být nemělo. Pokud má žena dostatek zdravého rozumu a smyslu pro zodpovědnost (platí jistě i pro muže), měla by udělat všechno pro to, aby se do takové životní situace nikdy nedostala (pokud nechce). Bohužel, větší díl zodpovědnosti je na ženách, ať se nám to líbí nebo ne. Ale možností je dnes víc než dost…
Základem je neotěhotnět, protože pak už to není jen věcí matky, případně otce, ale také toho malého drobečka, který se navíc sám nemá žádnou šanci bránit. A jak jsem napsal výše, kdo z nás je oprávněn tvrdit, že ten několikatýdenní plod není právoplatným členem naší společnosti, přestože zatím nedostal a možná nikdy nedostane šanci se do života aktivně zapojit?
V dnešní době je potrat naprosto bestiální zvěrstvo. V minulosti snad přijatelné, těžko říct. V současnosti, kdy máte asi osm základních druhů antikoncepce, jsou řeči o právech ženy, dělat si se svým tělem co chce, naprostá odpornost. Ono to už totiž asi skutečně není jen její tělo, i když je „TO“ ještě devět měsíců její součástí. A pokud jsou moje chabé vědomosti správné, existují také pilulky, které umí zabránit početí i 24 hodin po pohlavním styku. Navíc, tímto způsobem se dá řešit třeba i fyzická stránka znásilnění (psychické následky jsou něco jiného).
A přitom to chce jediné, postarat se předem. Nečekat, jak to dopadne.
Ano, samozřejmě, jsou výjímečné případy, ale i ty se pod dohledem lékařů dají řešit. Mnohem důležitější je, aby naše společnost, nejen mládež, byla vychovávána k daleko většímu smyslu pro zodpovědnost, místo naprostého volnomyšlenkářství. Prevence místo brutálního řešení důsledků. Pokud bychom mládeži už od školního věku důsledně vštěpovali smysl pro zodpovědnost v intimních vztazích, pokud bychom jim důsledně vysvětlovali možné důsledky, rizika spojená s tím, co nám příjde tak příjemné, třeba právě na příkladu, že dítě není pětikoruna, možná bychom časem problém s právem na potrat zas až tak moc řešit nemuseli.
Možná by stačilo sexuchtivým lidem vysvětlit, že jednou počaté dítě, je potratem odsouzeno k smrti ještě dřív, než nějaký smysluplný život vůbec začne a to jen za to, že si nemohlo vybrat své rodiče.
Samozřejmě, vždy a všude se najdou jedinci, kteří do tohoto průšvihu spadnou. Určitě by to ale vypadalo jinak, pokud bychom museli řešit ročně stovky, ne desetitisíce případů.
Mnohdy by stačilo myslet pár minut před tím hlavou, ne hlavičkou, u žen je to dokonce ještě jednodušší, přestože mají zodpovědnost mnohem větší.
Měli bychom to být my, kdo řídí naše kroky, ne chemie našich těl. Příroda nám k tomu nadělila dostatek šedé kůry mozkové. Současný stav ale spíše vypovídá o úpadku morálních a etických hodnot, běžném v dnešní společnosti.
Nemít žádnou zodpovědnost, ale právo na všechno…
