Mírně řečeno šokován jsem zůstal po přečtení jednoho z posledních průzkumů veřejného mínění agentury STEM. A napadlo mě jediné, nač takto přemýšlející lidé vlastně chodili do školy?
Nebo už je naše školství skutečně na tak kritické úrovni, že mladé lidi naučí pouze číst, psát a počítat, bez nejmenšího záblesku smyslu pro zodpovědnost a samostatného myšlení?
Jak je na tom vlastně naše dnešní mladá generace, uvažuje ještě někdo nad svým životem nebo je u většiny mladých lidí pohled do budoucnosti skutečně natolik deformovaný, že dohlédnou jen po příští diskotéku?
Za svého mládí jsem docela často slýchával otázku, čím bych chtěl být. Ať už od rodičů, příbuzných, či pedagogů. Tazatelé obvykle projevili jistý zájem o budoucnost mé osobnosti, případně ochotu pomoct s cestou k vytýčenému cíli.
Mé odpovědi na tuto otázku samozřejmě procházely určitým vývojem, od kosmonauta, námořníka, pilota, až po nevím co ještě. Nutno také dodat, že ani jeden z cílů dosažen nebyl. Od určitého věku jsem ale měl vždy alespoň přibližnou představu, čím bych v životě chtěl být a tomuto cíli jsem podřídil přinejmenším tu vzdělávací část své existence.
A nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by moji budoucnost měl zajistit stát. Vždy jsem si na sobě vážil toho, že jsem si způsob obživy našel sám, osamostatnil se a získal tím nezanedbatelnou míru svobody, které si cením velmi vysoko i dnes.
Co vede mládež k myšlence, že by jim měl zajistit práci stát? Dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale na žádné přijatelné vysvětlení jsem nepřišel. Pro takové lidi je snad jen jediná odpověď, chcete aby se o vás postaral stát? Přihlaste se do armády. Nezapomeňte ale, že je to něco za něco. Něco tomu státu za to budete muset poskytnout…
Mezi lidmi, kteří zastávají myšlenku všeobjímajícího státu, ale nejsou jen mladí lidé. U starší generace jakési vysvětlení najít lze. Socialistické školství, bohužel to musím říct, proti dnešnímu mělo alespoň jakousi koncepci a řád. Systém výchovných poradců relativně pohotově „přerozděloval“ mládež do středních škol a učňovských oborů podle potřeb národního hospodářství. Mnoho lidí tedy zákonitě bez větší myšlenkově - rozhodovací zátěže skončilo na škole, odkud se „jaksi“ automaticky přecházelo pracovat do patronátního podniku. Výjímek nebylo mnoho a i s těmi si socialistická mašinerie nějak poradila. Netvrdím, že to byl systém dobrý, ale systém to byl.
Proto je také, do jisté míry, možné pochopit lidi středního a vyššího věku, že výše uvedený názor zastávají. Pokud přijdou o práci, obvykle mají velký problém najít si jinou, protože přece celý život pracovali tak, jak po nich systém chtěl. A tak automaticky vnitřně předpokládají, že by se ten systém taky měl postarat o novou.
Jenomže ten systém už neexistuje…
To, co máme dnes, je jistá forma kleptokracie, či demokratury, jak chcete, do které jsme si vzali to nejhorší z kapitalismu a zároveň ponechali to nejhorší ze socialismu. Převzali jsme džungli divokého podnikatelského prostředí a ponechali si utkvělou představu, že by se o nás měl postarat stát.
Přitom správně by to mělo být obráceně. Kapitalismus se dá dělat i slušně, s úctou k druhým a na druhé straně by to chtělo od nás všech o špetku více osobní zodpovědnosti a samostatnosti.
Stát by tady měl být pouze od toho, aby zajistil právo a pořádek, nikoliv pracovní místa.
Ale on ani to náš stát…
…proč to tady vlastně píšu? Hrách na stěnu. A náš stát, to je téma na jiný, mnohem delší článek.
(psáno pro eportal.cz)
