Zárodek autoritářského režimu v České republice?

Zákazy, příkazy, kontroly, hrozby pokut a kriminalizace chování občanů. Tak se vytváří poslušná společnost, která vyhovuje všem autoritářům.

Jedním z nástrojů každého autoritářského režimu je vytvoření mnoha a mnoha nejrůznějších pravidel, která pak může státní moc kontrolovat. Jejich dodržování je pro občany obtížné, protože pravidel je obrovské množství a jsou tak propletena, že se v tom nikdo nevyzná. Vytváří se tak setrvalá hrozba kontrol a sankcí.

Autoritářské režimy také nenápadně zavádějí do svých právních systémů princip presumpce viny. Stačí podezření či udání, a obviněný musí prokazovat svou nevinu. To dokonale zvládali nacisté, velmi efektivně s tím pracovali komunisté, velmi umně s tím pracovala středověká inkvizice. Ano, stačilo, aby byl člověk označen za kacíře a musel prokazovat, že kacířem není. Asi není třeba zdůrazňovat, že dokazovat, že něco nejsem, že jsem něco neudělal nebo dokonce, že jsem si něco nemyslel, je téměř nemožné. Proto to vyhovuje autoritářům, proto presumpci viny používají. 

Takové autoritářské tendence jsou zcela zřejmé v záměrech a jednání některých dnešních členů vlády. Ministr Dienstbier připravuje zákon na ochranu udavačů, ministr Chovanec posiluje znovu moc policie, ministr Babiš kontroluje malé podnikatele a živnostníky a ministryně Marksová bude kontrolovat platovou rovnost-nerovnost mužů a žen.

Na posledním příkladu si ukažme, jak zrůdný je to záměr a jak totalitní, až inkviziční praktiky zavádí.

Několik genderových organizací provedlo obskurní (obskurní = pochybný, podezřelý, bezvýznamný, závadný) průzkum na téma nerovnosti platů mužů a žen na stejných pozicích. Obskurním jejich průzkumy nazývám proto, že nezkoumaly stav a vztahy věcí, prostředí a jevů, ale jen si potřebovaly průzkumem potvrdit své výchozí stanovisko, že ženy jsou usurpovány. Obskurní jsou proto, že zcela nepokrytě pomíjí zásady sociologického výzkumu a průzkumů. Nezohledňují mnoho faktorů, které případnou nerovnost mohou ovlivnit, protože tyto faktory se jim nehodí. Obskurní jsou tyto průzkumy i z hlediska výstupů a interpretace. Stačí poslechnout si zcela tendenční výklady autorek průzkumu, abychom pochopili, že je to jen nástroj genderové propagandy.

Na základě výsledků „průzkumů“ zahájila ministryně práce a sociálních věcí Marksová kampaň proti zaměstnavatelům. Vytvořila kontrolní orgán, který bude kontrolovat, zda jsou ve firmách ženy placeny stejně, jako muži na stejných pozicích. A pokud tomu tak nebude, pak bude muset podnikatel vysvětlovat, proč tomu tak je, a prokazovat, že pro to má uznatelné důvody. Presumpce viny nejhrubšího ražení.

Je možné, že skutečně někde dojde k platové diskriminaci? Ano, to je možné. Například je znám fakt, že velcí muži s bohatým vlasovým porostem mají lepší vyhlídky a lepší pracovní postavení, než malí, tlustí, plešatí. Nebo hezké ženy mívají snazší život, nežli ošklivé. A lidé s vadou řeči či držení těla se hůře uplatňují. Jak bude všechny tyto a další hendikepy paní Marksová řešit? Dá 400 milionů korun na odstraňování diskriminace malých, tlustých a plešatých? To bych ocenil, do této kategorie patřím.  

S diskriminací bychom zjevně nikam nedošli. To bychom mohli vytvářet nekonečné množství skupin a skupinek, které jsou podle nich samých diskriminovány. Ano, podle nich, to je klíčový výraz. Všichni to dobře známe, ať už jako zaměstnavatelé nebo zaměstnanci. Jakmile se objeví někdo, kdo dělá stejnou práci, tzn. já si myslím, že stejnou, a má za ni více peněz, zcela jistě je to diskriminace. Nespravedlnost! Málokdo dokáže ocenit všechny faktory, podle kterých se výše odměny tvoří. Co vše člověk dělá, jak to dělá, s jakým nasazením pracuje, jaké má konkrétní výsledky, jak pracuje s lidmi, jaký má vliv na výkon jiných týmů a celé firmy atd. atd. Jen několik málo svatých jedinců dokáže sebekriticky a spravedlivě říct: Jo, on ten Nováček je prostě dříč, a ještě své práci rozumí líp než já, takže si zaslouží lepší plat než já.

Takový přístup lidí k porovnání platů svých a druhých je zcela přirozený. To není nic, co bychom všichni neznali a s čím bychom neuměli žít. Problém nastane, když si někdo tento přirozený jev, tuto lidsky přijatelnou nedokonalost povahy člověka vezme za záminku, aby manipuloval společností. A přesně to dělá ministryně Marksová. Vzala si jako záminku nerovnost platů žen a mužů na stejných pozicích a zahájila inkviziční tažení. Utratí za to miliardy, neboť 400 milionů je jistě jen začátek, a začne kontrolovat podnikatele a nutit je, aby prokazovali svou nevinu. A přitom jí do toho nic není. Je přece svobodným právem dvou dospělých a svéprávných lidí, zaměstnance a zaměstnavatele, aby se domluvili na výši platu. Paní Marsová možná neví, že zaměstnavatelé mají nedostatek lidí, a dobrých a výkonných lidí, těch je vůbec jako šafránu. Takže mi ukažte někoho, kdo by riskoval, že mu odejde či nenastoupí kvalitní člověk, jen proto, že by jej diskriminoval. Promiňte mi hrubší výraz: To je ale pitomost! Paní Marksová tohle ovšem ví, jen se jí ta „diskriminace“ prostě hodí do krámu.

Nejsem jediný, kdo tvrdí, že je mým nezadatelným právem odměňovat své zaměstnance zcela podle svého uvážení (a oni zase svobodně uváží, zda u mne chtějí pracovat). Mohu se odvolat se na autoritu věky prověřenou. Už v Bibli (Matouš 20, 1-16) si dělníci stěžovali, že dostali méně, než podle nich měli. A hospodář na vinici jim řekl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘