Pravda, je tomu už sedmdesát let, kdy je nacisté popravili. Ale je to už nebo teprve sedmdesát let? Kam jsme se za tu dobu posunuli, co se s námi stalo?
Everesta
----------------------------------------------------------
Právě před sedmdesáti lety byli v koncentračním táboru Mauthausen popraveni ti, kteří pomáhali parašutistům odstranivším Heydricha nebo byli jejich příbuznými. Před tím byli mučeni, týráni hladem a zimou, byli biti a ponižováni. Muži, ženy i děti, mladí i staří. Myslím, že stojí za to si je, i celou situaci, připomenout.
Nejprve stručný výčet faktů:
Dne 27. května 1942 českoslovenští vojáci Josef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a těžce jej zranili. Heydrich na následky zranění zemřel. Odvetou nacistů bylo zatýkání a perzekuce civilního obyvatelstva a dne 10. 6. 1942 akt pomsty – vyvraždění Lidic. Nacisté bezúspěšně pátrali po parašutistech nebo po těch, kteří jim pomáhali. Až zrada Čecha Čurdy je přivedla na stopu odbojářů. Zatýkali, mučili a v Resslově ulici se pak 18. 6. odehrál boj sedmi proti sedmi stům.
Co si můžeme připomenout dnes? Co pro nás může být mementem z doby před sedmdesáti lety?
Může to být odhodlání českých vojáků jít na téměř jistě sebevražednou misi. Můžeme si připomínat odvahu těch, kteří je schovávali, ošetřovali a aktivně jim pomáhali. Můžeme vzpomínat na statečné, jako byli Morávek či Frolík (jen pro připomenutí - když je přišlo gestapo zatknout, tak jeden vystřílel zásobník a utekl po hromosvodu, přičemž si uřízl o lanko prst, a druhý jim řekl „počkejte, jen si vezmu kabát“, popadl pistoli, prostřílel se z domu, a zatímco gestapáci zaléhali na schodech a utíkali ven, on naskočil do JEJICH auta a ujel – to kdybychom viděli v akčním filmu, tak si budeme říkat, že je to hodně přitažené za vlasy, že?).
Můžeme si však také připomínat, že když před sedmdesáti lety oznamovali nacisté útok na Heydricha, použili slova „byl spáchán atentát“. Slovo „spáchat“ má zjevně negativní konotaci a má označovat čin zlý, zavrženíhodný. Je celkem pochopitelné, že taková slova používali nacisté. Je také smutné, ale tak typické, že to od nich, jako mnoho jiného, později převzali českoslovenští komunisté. Uvědomuji si, že jako dítě jsem cítil zvláštní rozpor: Parašutisté a jejich statečný boj v kryptě kostela – to pro mne bylo velké hrdinství. A přitom jsem kolem sebe slyšel a četl, že snad měli něco „spáchat“! Komunisté se čtyřicet let snažili vymazat z naší paměti i historie lidi i okamžiky, které přinášely svobodu. Komunistům, stejně jako nacistům, svoboda nikdy nevoněla.
Dnes, jako zralý člověk, si troufám tvrdit, že Kubiš s Gabčíkem nic nespáchali. Naopak, tím, že zabili Reinharda Heydricha, vykonali velký a záslužný čin. Odstranili nacistu, který byl architektem vyvražďování evropských židů, potrestali nacistického pohlavára, který plánoval „vyčištění českého prostoru“. Jan Kubiš a Josef Gabčík a také Opálka, Hrubý, Švarc, Bublík, Valčík, Bartoš, Potůček a další parašutisté a samozřejmě také čeští odbojáři, jako byli Fafkovi, Novákovi, Moravcovi, Zelenka, Frolík a mnoho a mnoho dalších – to všechno byli hrdinové. Byli to hrdinové a bojovali za naši svobodu, postavili se proti útlaku a totalitě.
Vzpomněli jsme, alespoň někteří, těch dvou set padesáti čtyř, kteří za nás, právě před sedmdesáti lety, položili život. Dnes, i díky nim, žijeme v svobodné zemi. Můžeme svobodně mluvit a psát, můžeme cestovat, můžeme svobodně vyznávat víru i politické názory. Neměli bychom však zapomínat, že svoboda není samozřejmá. Musí se na ni myslet, musí se pro ni stále něco dělat. A proto nezapomínejme ani na to, že totalitní ideologie jsou stále živou hrozbou. Komunisté, stejně jako nacisté, byli, jsou a budou hrozbou svobody.
Možná bychom se mohli inspirovat slovy, která bývají vytesána na pomnících padlým: Mrtvým čest a slávu – živým odpovědnost.
