Je údělem Čechů prožít v každé generaci dvě totality?

Jak se asi cítili lidé, kteří přežili jednu totalitu, aby si za pár let svobody s hrůzou uvědomili, že už zase žijí v totalitě jiné? Možná, jako my. Jestli jsme po roce 1989 něco nečekali, pak návrat socialismu.

Po sociálních sítích putuje jednoduché srovnání toho, jak bylo tehdy (osmdesátá léta), a jak je dnes. Podle anonymního autora toho bonmotového srovnání to prý tehdy i dnes vypadalo stejně: Musíte si dávat pozor na jazyk, o naší zemi rozhodují někde v cizině, novináři sdělují jen jeden názor, funguje cenzura, občas chybí léky, bourají se památníky, fungují udavači a prezident je komunista. 

Ten výčet je ve svém zjednodušení nepřesný, ale bohužel, až na výjimky, výstižný. Myslím, že si to zaslouží trochu pozornosti a úvah. Jak na tom tedy jsme?

Už zase platí, že si musíme si dávat pozor na jazyk, protože kritika nebo nesouhlas s moderními“ a „pokrokovými“ názory nás může stát pověst, vliv či dokonce i místo. (Své by o tom mohli vyprávět třeba lékaři a vědci, kteří se nechtěli v době covidové smířit se státem šířenými postoji a názory.) Už zase se buduje prostředí obezřetnosti, už zase se šíří autocenzura. A to je hodně špatné, protože právě rozsáhlá autocenzura v politických názorech a společenských postojích je společně se strachem (z něhož autocenzura vyvěrá) nejsilnější zbraní všech, kdo chtějí ovládat společnost. 

Hlavní média opět drží jednotnou linii. Novináři nám radostně sdělují, jak je nám „centrum“ prospěšné. Veřejnoprávní televize a rozhlas se změnily na vládní média a předávají nám jen takové informace, které se hodí politice a ideologii centra. Hlavní zbraní propagandy není to, co nám říkají, ale to, co nám neříkají. 

Nenápadně se vrátila cenzura. Politici, kteří zcela zjevně pracují pro centrum, navenek bojují proti dezinformacím, aby ve skutečnosti za touto zástěrkou zaváděli cenzuru. Paradoxem doby je, že právě ti, kteří nejvíce brojí proti dezinformacím ty dezinformace nejvíce šíří. I to už tady bylo.

Centrum vydává stále nové směrnice a doporučení, jež mají vést k stále silnějšímu dohledu nad vším, co napíšeme, řekneme, nebo, co si myslíme. Centrum a naši progresivní politici se asi poučili z děje filmu Minority Report, kde jsou odhalovány a trestány zločiny ještě před jejich spácháním. Co jiného je předsudečná nenávist, kterou by tak rádi naši politici trestali? 

Udavačství se opět stává podporovanou, oceňovanou a chráněnou profesí. Ovšem ani nacisté, ani komunisté si nedovolili to, co současní progresivisté – vydat zákon na ochranu udavačů. A jako za oněch režimů, i dnes je prý udávání v zájmu společnosti, v zájmu dobra. 

Novým jevem se zdá být obrovská moc a vliv, které získaly politické neziskovky. Jejich činnost a „neformální“ zasahování do politiky a společenského dění se však dají směle srovnat s vlivem a mocí buněk a organizací Komunistické strany Československa za dob socialismu. KSČ také neměla oficiální moc, ale stejně, jako dnes politické neziskovky, hýbala společností. Politické neziskovky, vždy výhradně levicového zaměření, ingerují do škol všech stupňů a indoktrinují děti a mladé lidi svou ideologií. Politické neziskovky vedou nátlakové kampaně proti soukromým firmám, proti většinové společnosti, proti kapitalismu a svobodě. Takže vlastně – nic nového, už je to tady zase. 

O naší zemi se opět rozhoduje v „centru“. To centrum je v zahraničí a diktuje nám zákony, kontroluje naše názory a postoje. Centrum si za dotace (rozuměj, za naše peníze) kupuje loajalitu, dotacemi si zavazuje podnikatele i úředníky, aby drželi krok a hubu.

Starší ročníky si asi za slovo centrum automaticky dosadí slova Moskva nebo Sojuz. Tak ne, dnes je tím centrem Evropská unie. Centrem moci, která nám vládne, jsou Evropská komise, Evropský parlament a německá vláda. Centrum má, stejně jako dříve Kominterna, Sovětský svaz a RVHP, svoji ideologii, svoje politické i ekonomické zájmy, a těm nás potřebuje podřídit. K dosažení svých cílů potřebuje centrum rozvrátit národní státy. Ne všechny, samozřejmě, jen ty malé, neposlušné, zbytečné. Nějaký rozvrat národního státu takovému Německu či Francii jistě nehrozí. A co že je tím cílem, za kterým levicové vedení EU a Německa tak urputně směřuje? Přece federalizace EU! Vytvoření nového, jistě lepšího a humánnějšího Svazu evropských socialistických republik. Nic menšího než impérium. 

A třešnička na dortu – opět máme prezidenta komunistu.