Ať žije průměrnost a alibismus!

Je testování vědomostí nežádoucí? Máme chránit děti před soutěží? A má tato společnost budoucnost, když pohodlí je pro mnohé důležitější než výkon? 

---------------------------------------------------------

Médii proběhly zprávy o tom, že by měly být testovány znalosti dětí na základních školách. Má jít o testování plošné, organizované ministerstvem školství, tedy státem. Proti tomuto testování vznikl odpor některých rodičů i pedagogů. Tito rodiče říkají, že své dítě k testování nepustí, že je jejich právo o tom rozhodnout, a někteří učitelé je v tom podporují. Rodiče i učitelé, kteří testování znalostí dětí odmítají, argumentují tím, že je každé dítě jiné a že srovnávat je není žádoucí. Navíc prý děti testování znalostí stresuje a k čemu prý je stále posuzovat výkonnost.

S jedním faktem, zmiňovaným odpůrci testování nelze nežli souhlasit. Soutěž, a tou takové testování je, jistě vyvolává stres. Ovšem stres není nic nežádoucího, naopak, stres je běžnou součástí života. A naučit se se stresem pracovat a zvládat jej je pro život nesmírně potřebné a je důležité zvykat si na stres již od dětství. Jen naivní lidé se domnívají, že mohou dítě, nebo dokonce dospělého člověka, ochránit před nároky a těžkostmi života. Proto také stále častěji potkáváme mezi mladou generací lidi, kteří nejsou vybaveni dostatečnou mírou frustrační tolerance.

Ještě závažnější nežli postoj ke stresu je postoj k výkonu, resp. výkonnosti. Dovolím si krátkou citaci: „Výkonnost je schopnost jedince vykonávat určitou pohybovou, intelektuální či kombinovanou činnost, jako je učení, sport či práce, přičemž se hodnotí množství, přesnost i míra únavy. Výkon pak je výsledkem činnosti.“ (Hartl, Hartlová: Velký psychologický slovník). Hodnotit výkon a porovnávat výkonnost či výkony jedinců je nutné a závisí na tom úspěšnost společnosti. Kdybychom na hodnocení výkonu a porovnávání výkonnosti různých jedinců rezignovali, znamenalo by to, že by bylo jedno, kdo bude dělat lékaře a kdo dláždit chodníky, ztratil by na významu sport i umění, protože by bylo zcela jedno, kdo jak rychle běhá či jestli hraje na housle excelentně nebo jen tak vrže.  

Je známo, že někteří rodiče mají k svým dětem přehnaně ochranářské postoje. Odmítat však hodnocení výkonu a porovnávání výkonnosti jedinců je však přece jen už přehnané. Kam až to může dojít? Začne to tím, že rodiče a učitelé „chrání“ děti před ošklivým srovnáváním jejich vědomostí a končí to tím, že v jedné konkrétní britské strojírenské firmě si odbory vymohly zákaz sledování výkonů jednotlivců a jejich porovnávání. Že se někdo fláká a jiný pracuje jako ďas? Že někdo pracuje nekvalitně a jiný je přesný a odvádí kvalitní práci? Že někdo je nezodpovědný a jiný cítí za svou práci odpovědnost? To vše je přece jedno, když to nikdo nezjistí. Ať žije průměrnost a alibismus!