Žere zajíc hovězí ?

Šel jednou zajíc do městské řeky - netuše zrádnosti jejího proudu - plovacím sportem zmenšit své špeky, neb už se měnil pozvolna v hroudu.

Koupil si plavky a gumovou čepici,

pod kterou schovat chtěl dlouhé své slechy,

na zadní pacičky botičky ploutvící

a na ty přední - rukávky měchy.

Rozložil osušku, vybalil svačinu,

zapíchnul slunečník do měkké trávy

a aby nezůstal moc dlouho bez činu,

odehnal bezděčně čumící krávy :

„Nevím co, dámičky, je tady ke čumění ?

Pastva je i támhle o kus dál sladká !

Starat se o tělo těžký je umění,

když jeden pomyslí na slovo JATKA !“

Lekly se krávy a couvaly za křoví,

jedna si klepala kopýtkem na čelo,

co si však myslela – zajíc se nedoví.

Mít v hýždi jeho chrup, to se jí nechtělo...

Odborně vybaven od paty po hlavu

vydal se ušatec na břeh té řeky.

Netušil, že si tím uchystal popravu

a že mu neopren popraská vzteky.

Když totiž namočil ploutvičky špičku,

hubu mu zkroutila podivná grimasa.

Ploutev se rozpouští až k jeho kotníčku,

srst mizí zběsile skoro až do masa.

Udiven zíraje na pahýl nožičky,

odskočil zajíček, zavýsknuv ještě,

proto tu neplují pražádné lodičky -

v řece si bublají kyselý deště.

Po první pomoci listem jitrocele,

unaven usedl do trávy na deku,

kdyby byl sprostý, klel by „do prdele !“

Bylo mu opravdu bez nohy do breku.

Ale že maminka zajíce učila,

aby byl slušný a sprosťárny neříkal,

foukal si na bolest, která ho mučila

a kvůli mamince jen v duchu naříkal.

Přírodo, přírodo, bylas tak veselá,

zdravá a čistá, k oddechu vlohy,

copak ty nevíš, že se to nedělá

mrňavejm zajícům užírat nohy ?

Pak mu to došlo a ublížen na zdraví,

za blízké křoví stočil své zraky.

„Vylezte, zbabělci, potvory kraví,

ty hnusná, flekatá... a ty vzadu taky !“

Vylezly kravičky s hlavičkou skloněnou,

vina jim koukala doslova z očí.

Vnímaly výčitky nad packou zraněnou,

copak to věděly, že ji fakt smočí ?

Zajíc se mračil a krávy se styděly,

na chvilku na louce nebylo veselo,

nikdo z nich nemluvil a kravky viděly

jak mraky klesají zajíci na čelo.

Možná, že vzteklina, bo něco jinýho,

z rány se dostala do mysli zaječí,

najednou vyskočil půl metru druhýho

a stylem karate na krávy útočí.

Nikdo by nevěřil, s ohledem na váhu,

jaký maj dojnice bleskový běhy.

Popadly vemena, rohy a odvahu

a tempem vražedným opouští břehy...

Nemáme doposud vědeckou garanci,

zda pouze byliny jí zajíc lesní,

možná mu chutnají v náladě při tanci

a jiné chutě má, když takhle běsní !

Proto se nabízí prazvláštní otázka,

kterou jsem uvedla nahoře v záhlaví.

Kdo chce, ať zeptá se Zajíce Ocáska,

já si jdu zaplavat, mě už psát nebaví...

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)