Když bylo tak hezky, vyrazila jsem si na výlet. No, na výlet... jako nic světobornýho, jo ? Jen zařídit pár maličkostí do ne příliš vzdálenýho velkoměsta. Musím po dálnici. A to mi činí radost. Si tam totiž jedu jak se mi zachce, no fakt. Když chci, jedu rychle, když chci, jedu si lážo plážo a poněvadž se běžně bojím předjíždět, tak na dálnici si to vyloženě užívám, jelikož tam je víc pruhů a nemůžu nikoho znenadání zuřivě líbat v protisměru.
Takže si jedu, rádio vyhrává, Slunce se snaží a já se těším, jak vše zdárně vyřídím a budu mít zase pár věcí z krku. Hlídám provoz, samozřejmě, ale všichni jedou spořádaně a ukázněně - prostě pohodová cesta. Jenže asi mi něco uniklo...
Bliká na mě nějaký fáro. Tak jako zběsile a nervózně. Aha, tak asi ho brzdím. Tak šup a už jsem v pravým pruhu, ikdyž... jestli spěchá, proč mě nepředjel ve třetím pruhu ? No nic, tak jo, tak prosím - račte ! A šinu si to dál. Fáro mě předjede a zařadí se přede mě. No, dobrý, tak jak myslí, že jo ? A pouštím ho z hlavy.
Pak se mi zdá, že jako bych mohla trochu přidat a tak házím blinkr a předjíždím a nějak mě ani nenapadlo, že zase to fáro. Neřeším to, prostě si asi jedu, ne ? Jenže sotva ho předjíždím, dává fáro blinkr taky a hned za mnou. Tak uhýbám do pravýho pruhu jako hodná holka. A fáro šup vedle mě, chvíli jede souběžně a pak lup mi ho tam ! A je zase přede mnou. No fajn, tak jo, je to jeho volba, že jo ? A zběžně si prohlížím eSPéZetku a výfuk a světla a samolepku vedle blinkru a říkám si : "Ten má ale hezkej zadeček, to určitě chtěl, abych si ho všimla, no jó !"
A jelikož je moje hlava kbelík na myšlenky, pouštím fáro i jeho zadeček z úvah a melu si dál ty svý starosti a plány a bláboly... Tak jsem si ani neuvědomila, že automaticky dávám blinkr a zase předjíždím a ZASE to fáro, no to jsem si dovolila dost ! Zatroubilo, zablikalo a okamžitě za mnou a strašně nutně mě potřebovalo předjet, to uznejte ! Říkám si : "Hernajs co to je todleto ? Musím se podívat, kdo to je, třeba je to někdo známej, že se mnou tak nehorázně laškuje v pátek ve dvě na dálnici !"
Fáro vjelo na úroveň vedle mě hned v ten okamžik, kdy jsem se zařadila zpátky, abych ho pustila. Koukám na řidiče a nic. (No tak se asi potvrdila pověst, že některýho chlapa prostě ženská předjet nesmí, kor když ON má takou formuli a ONA takovej šrot !). Né, neznám ho... nějakej týpek značky Orbit, co studuje přežvýkavce, aby se jim gesty co nejvíce přiblížil, číro nagelovaný, že mám obavy o koženku na stropě jeho vozu, aby si ji nepoškrábal, to by byla škoda (!) a určitě na sebe vylil půl lahvičky Bruno Banani Magic Man, to je tutovka ! Vsadím se, že mu řve z repráků techno a že si je zatraceně dobře vědom toho, jak je prostě nejlepší ! No tak jo, tak ale jako... tak jeď, ne ?
Sleduje mě chladnýma očima nad polonasazenejma brejlema značky Kyklop a syn s.r.o. a sanice mu jede jak na baterky ty brďo, to snad není možný ?! Že si tu hubu nevykloubí ? ? ? A co teda chce ? Já bych jako ráda v klidu jela... No a taky jedu. A fáro střídavě za mnou, pak zas vedle mě, pak zas za mnou, občas mě předjede a zas zacouvá... no toto ?! Ale neva, za chvíli bude sjezd, tak třeba jede jinam, že jo ?
A asi fakt jo, ale dřív, než mě opustí, má nutkavou potřebu mi něco říct... něco... velice osobního, něco, co ve mě navždy zanechá stopu sounáležitosti a co budu vyprávět svým dětem. Najel si vedle mě, velblouďácky žvýkaje vytáhnul obočí až nad ofinu a pak - vztyčil svůj krásný a jistě pěstěný prostředníček, čím řekl vše ! Ohromil mě natolik, že jsem dvě vteřiny nevěděla, co na to říct, ale pak ve vteřině třetí nadšeně kývám, kulím oči a zvedám ukazovák, jako že "moment, jo ?" A z kabelky ležící na sedadle spolujezdce vytahuju plyšovou žirafu s táááákhle velkýma očima ! Já tahle zvířátka sbírám, mám jich plnou kabelku, vozím se s sebou a konečně se to taky jednou vyplatilo, vidíte ? A pak že jsem cvok ! Mířím s tou žirafou na něj, hodím pohled idiota : "Taky dobrý, že jo ?" a ač mě neslyší, říkám nahlas jako kreslenej krteček v kalhotkách s kapsami : „Hele ! Hele !“
Přestal žvejkat a možná tu žvejku i spolknul. V jeho tváři čtu "No ty vole co je tohle za magora ?!" Ale já se přece jen snažila bejt kůl ! Tak jsem ještě teatrálně zažvejkala, vztyčila palec, jako že hůstý a pak už jsem ho neviděla, protože se zařadil za mě a já brzy sjížděla na úplně jinou cestu... Do teď mě mrzí, že nevím, jestli původně neměl jet taky jinam a nezapomněl kvůli okatý žirafě odbočit :-D
A jak jsem z toho byla taková nějaká rozvrkočená, letěla jsem do náruče pořádný ostudě, což jsem samozřejmě v tu chvíli ani netušila ! Jedním z mých úkolů pro ten den bylo vyzvednout kamarádce v lékárně něco na zánět spojivek a kapičky do nosu. No na tom se nedá nic zkazit, že jo ? Jenže ! Lékárnice mě upozornila, že jakmile už oko hnisá, musí kapky předepsat lékař, nějaká antibiotika. Ou kej. Tak teda jo. Tak napíšu Janičce SMSku, že vezu jen ty kapky a zeptám se, jestli chce k tomu doktorovi hodit, když už jsem za volantem a očividně se mi daří…
Píšu zprávu a chci si sednout do auta, abych frčela zařídit další věci. Vezmu za kliku u dveří a co to ? Jsem ho zamkla, když vím, že to pak nejde odemknout ? Nebo kdo mi to auto jako zamknul ? V tu chvíli mi ani moc nepřipadalo zvláštní, že ta klika má nějakej podivnej tvar, takovej nezvyk do ruky – no píšu přece tu SMSku a tak se na auto moc nesoustředím, že jo ? Tahám klíče z kabelky a zvedám oči od mobilu a ahá ! Tak to jaksi stojím u jinýho auta, lidi ! :-D No né ! Tak doufám, že mě aspoň nikdo nevidí…!
Zrovna jako na potvoru kolem mě prázdno, nejsem schovaná mezi autama, jak jsem pár vteřin zoufale doufala a kousek ode mě pokuřuje taková velmi sympatická dvojice, která právě nemá nic jinýho na práci, než mě bystře sledovat. Hm, bezva, tak co teď, abych nevypadla jako totální blázen, nebo co hůř – zlodějka aut ?! No co asi ? Brnkačka, ne ? Poplácávám se po imaginárních kapsách a klepu kabelkou, z čehož je přeci jasně vidět, že jsem si někam hodila klíče a teď je hledám ! „Jéé, no to se picnu !“ majznu se pravicí do čela, aby jako všichni pochopili, že už jsem si vzpomněla a chůzí Mary Poppins ťapkám zpět k vestibulu obchoďáku, kde v průčelí vedle těch dvou pokuřujících osůbek ještě pro jistotu zvolám : „Miiilanéééé…!“ a modlím se, ať uvnitř není žádnej Milan, co by mě slyšel a nedej Bože vedle něj nějaká paní Milanová, který bych pak musela sáhodlouze vysvětlovat, proč volám na jejího muže !
Dobrý. Žádnej Milan se neotočil. Tohle mi prošlo. Tak dva kroky sem, dva kroky tam a už se asi můžu vrátit, už mi Milan dal ty klíče a tak, že jo ? No a osůbky dokouřily, takže jupííí ! Můžu se v klidu propašovat ke svýmu autu a nepozorovaně zmizet… Vylezu ven a vidím ty dva, jak nastupují do auta, do kterýho jsem se ještě před chvílí snažila vloupat a pokoušejí se o mě mdloby ! Nezahlídli mě, že ne ? ? ?
No jasně, že jo ! ! ! Klučina na mě vesele mává a já se ohlížím jako ve filmu, dělaje že netuše, že pozdrav patří mě ! No jako ve špatným filmu :-D Minimálně tři lidi si o mě dneska myslej, že mi přeskočilo – krásná bilance ! Tak kam bych se tak ještě rozjela dělat ostudu…? ? ?
„Nikam !“ zařval na mě můj vnitřní hlas. „Domu !“ pokračuje. „No ale co ta Janička…?“ pokouším chabě svýmu Já odporovat. „Zejtra !“ přeruší mě pedant uvnitř a co mi asi tak zbyde jinýho, než poslechnout, že jo ? Koneckonců výlet to byl plodnej, žirafa se vyvenčila, kapky do nosu mám a ten důležitej zbytek ? Ten si pořádně naplánuju v ústavu pro choromyslný, kam se dobrovolně nechám během příštích deseti minut umístit.
No co ? To se může stát každýmu ! A jak jsem tenkrát jela metrem a myslela jsem si, že mě pronásleduje úchylák, to už jsem vám vyprávěla ? Né jo ? No to vám musím příště říct…
S láskou Vaše Altmanka, lidičky J
2013
