Už se vám někdy stalo, že jste se vzbudili uprostřed noci a ne a ne znovu usnout ? No, tak mě se to stává zhruba třikrát, čtyřikrát do týdne. Otevřu oči, kouknu na hodiny a tetelím se radostí, co času mi ještě zbývá, než budu muset sundat nohy z postele a smířit se s faktem, že je teď hezkou řádku hodin zase zpátky nedám... A tak můžete mi říct, proč samou tou radostí ty voči zase nezavřu a nepokračuju ve spaní ? Sleduju podivný stínohry za sloupem, kolem kterýho se plazí umělý psí víno a říkám si, odkud se bere ten jemnej průvan, kterej kymácí lístky sem a tam. Jako by je někdo schválně ohýbal a nastavoval a olamoval a zase rovnal tak, jak byly...
To asi noční pavouci, průvan nemá kudy škodit. Snovají si tam ty svoje mucholapný sítě a čekají, až se dočkají. Fůj, jak já nemám ráda pavouky a můry a vůbec hmyz celkově, to je hrůza ! Ještěže je sloup tak daleko... Co to bylo ? Jak by se něco pohnulo támhle za psacím stolem ? Zaostřím do temnýho kouta a čekám. Nic. Halucinace. Naštěstí mi to pomohlo vykašlat se na pavouky, to by zas byly sny, kdybych si je nechala v šuplíčku mozkovém jako poslední ! Zavírám oči a zkouším přivolat spánek. Jako na potvoru se mi to nedaří. A co to bylo teď ? Zbystřím sluch - zdálo se mi to, nebo za stolem něco škrábe ? Myši ? Nedá mi to a vstávám. Opatrně se nakláním nad stůl a čekám, co se bude dít. Neděje se nic. Možná se mi to jen zdálo. Ale... pak jsem si všimla malého stínu, který vypadal jako hlavička s notně rozcuchanými vlasy. To je legrační. Jako nějakej skřítek !
Odkud se to tam vzalo ? Prohlížím věci na stole, kolem stolu, před ním, za ním... nevidím nic, co by mohlo vrhat stín takových tvarů. Ale co hůř - hlavička se pohnula. Úplně ve mě hrklo. No fakt, nedělám si srandu, ta hlava je vážně hlava a hýbe se ! Otvírám úžasem pusu a chtěla bych něco říct, ale nevím v tu chvíli, jestli se víc bojím toho, že tu hlavu vyplaším, nebo zjištění, že se mi nezdá ! No počkat... ta hlava přeci musí mít i zbytek, pokud je opravdu hlavou. Tichoučce se skláním níž, abych se podívala za stůl a lidi fakt ! Útlá ramínka a ručičky jak nudličky. Sedělo tam cosi, střapatou hlavu skloněnou, kolena pokrčená, pažemi obejmutá a očividně to nad něčím přemýšlelo. Mrkám zběsile očima, abych buď svý zjištění zaplašila, nebo se ujistila, že to opravdu vidím. Nezmizelo to. Bojím se pohnout, protože nevím, co to udělá a jestli to vůbec ví, že to pozoruju. Takže stojím nehnutě a zírám a že mě ani kolena nebolej z tý nepřirozený polohy užaslého pozorovatele ? "To" sedělo a nijak se to neprojevovalo. Takže jak začít. By mě zajímalo, proč tu je a kdo je to a co chce a jak je tu vůbec dlouho, že jsem ho dosud neobjevila. Už už se nadechuju, že se zeptám, ale předběhlo mě to: "Nemáš karamel ?" ptá se to tichým a klidným hlasem, aniž by to zvedlo svou zadumanou hlavu. Karamel ? Tak karamel fakt nemám... "Ne," odpovídám duchaplně. "Škoda. Mám moc rád karamel," krčí ramínky To. "Vy všichni máte rádi takový věci ?" ptám se a jsem na sebe pyšná, že kladu důvtipné otázky, ze kterých jistě bude zřejmý, že o Tom něco vím. "Hmmm, ale taky hrachovou kaši," kývá hlavinkou To. "Proč tu tak sedíš a nespíš ?" osmělila jsem se. "Já ? Proč TY nespíš ? Já se dost vyspím přes den..." zachechtalo se to. Představte si, baví se to se mnou a celou dobu se to na mě ani nepodívalo. Jako by nebylo žádným překvapením, nebo třeba i hrozbou, že se na něj dívám. Připomnělo mi to pohádky o skřítcích, který jsem vždycky milovala. Ale tam se skřítci schovávali a báli se lidí, tohle tu sedí a je to s mou přítomností naprosto smířený ! No, je fakt, že tamto byla pohádka, tohle je realita... Možná proto bych měla chopit šanci za pačesy a zjistit o Tom co nejvíc - nevím, kdy to zmizí... a napadá mě, že by to možná zmizelo, kdybych si nechala předepsat nějaké zobání u psychiatra :-) "Ty myslíš, že mě nevidíš, viď ?" usmál se malý cizinec a poprvé ke mě zvednul oči. Svý pronikavě upřímný oči. Okamžitě jsem zalitovala, že nemám doma karamel. "Né, proč ? Jak jsi na to přišel ?" házím ramena a poněkud zbytečně, protože netuším, že můj noční host do mě vidí víc, než by se mi líbilo. "Jsem Bim," vyskočil Bim na nožky a popošel směrem ke mě. "Aha," usmála jsem se na něj a nemůžu z něj spustit oči. "Skřítek Bim," dodává. "Ten, co vám tu všude schovává věci..." zamrkal šibalsky směrem ke skleničce, kterou jsem si zrovna odpoledne otočila, abych našla klíče. To máte tak... existuje jisté kouzlo, když něco doma hledáte... Třeba zrovna i ty klíče... Někdo, kdo se v tom vyzná, mi kdysi řekl, že za to můžou skřítci domácí. A dostala jsem radu, ať vezmu skleničku, zašeptám do ní kouzelnou formuli a pak ji otočím dnem vzhůru a nechám ji tak, dokud hledanou věc nenajdu. Šeptám tedy tiše: "Skřítkové, skřítkové, vraťte mi ty klíče, prosím... Děkuju !" a věřte nevěřte, VŽDYCKY je pak najdu tam, kde jsem už stokrát hledala ! Hraví sřítkové jsou totiž hrozně škodolibí a rádi nás zloběj :-) No ale hlavně hledají způsob, jak s náma navázat řeč a to není leckdy snadný ! Pomalu se přestávám divit tomu, co teď v noci vidím a mám chuť na hrachovou kaši. Nebo na karamel ? "Hele a to je jako běžný, že si takhle povídáte s lidma ?" ptám se Bima. "Hele a to je jako běžný, že si takhle povídáš se skřítkama ?" šklebí se mi. No jo, to je vlastně úplně blbá otázka :-) Ale mě by tolik zajímalo, proč se mi tohle stalo ! To se přece neděje každýmu ? "Každýmu ne," souhlasí Bim a ve mě hrklo : on mi čte i myšlenky ? ! "No, to koukáš, viď ?" chechtá se. "Ale neboj, jen ty, který se mě týkají..." mávne pak ledabyle svou drobnou ručkou. No, tak to mě fakt uklidnilo ! Budu teď umět mít jiný myšlenky, než ty, který se ho týkat budou ? "Zajímala by mě spousta věcí," povídám mu. "Já vím. Proto jsem tě vzbudil," pokrčil svůj malý nosík. "A budu rád, když o nás dáš vědět lidem." "Vážně ? Svět skřítků v odtajnění ?" divím se. "No, má to svý důvody. Svět je teď nějak hodně podivnej. Samej smutek a potíže, hotový neštěstí ! Lidi zapomínají snít a věřit. A to je špatný. Sřítci, Elfové, víly a další existence ale žijou z lidských nadějí a snů. S vašim pesimismem vymřete jak vy, tak i my. Byla by to škoda, rozumíš ?" Rozuměla jsem. Možná jen on dokázal pochopit, jak moc jsem rozuměla tomu, co řekl. Strašně se mě to dotklo a pod víčka se mi dral pláč. "Na, vem si, uleví se ti..." vytáhnul z kapsičky cosi v modrém staniolu. "Karamel," mrknul očkem. Pravej sřítčí karamel ! No lidi, to byla dobrota ! Škoda, že byl tak pidi, na tuhle depresi bych potřebovala aspoň dvacet deka ! "Tak co s tím provedeme?" ptám se Bima, když se mi dobrota rozpustila na jazyku. "Připomeneme lidem, že fantazie je proti malérům nejsilnější mačeta !" vyskočil skřítek bojovně na madlo křesla a zaujal pózu nadopovanýho samuraje. "Ou Kej, to by mohlo vyjít," kývám nadšeně. "Ale jak se to dělá ?" "Ty se mě ptáš, jak se to dělá ? Ty ? Mě ?" vykulil na mě ty svoje očiska. Bojím se na cokoliv pomyslet, nemuselo by to bejt slušný a čte přece moje myšlenky... Tak tam dlouhou minutu a půl stojíme proti sobě bez jedinýho slova, bez jediný myšlenky a svět se možná úplně zastavil... "Dospěláci žerou hodně věcí přes děti," pípnu nesměle. "Bingo ! Tak se starej !" vztyčil svůj drobný ukazováček Bim, tlesknul a zmizel. Nechal mě tam vykulenou, nadšenou, sladce okaramelovanou a ve strachu, že jsem se naprosto zbláznila. Co teď ? Studená sprcha, nebo vzít noční úlet vážně ? Najednou na mě jde spaní. Usínám s vědomím, že UŽ VÍM... Sledujte, co se bude dít... Brzy vypukne velká skřítkovitá reklamní kampaň, která se týká každého ! I Vás ! No Vás taky ! A Vy se neschovávejte, i Vás se týká ! Jasně, Vás též... Nikdo se jí nevyhneme :-)
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
