Skryté kamery v ordinacích II.

Tak jsem se znovu vydala za dobrodružstvím lékařského podivínství a tentokrát se asi moc nenasmějete, protože příběh, který vám nesu, je Bohužel spíš k pláči... Zlatá doktorka s mrkvovou metodou na tloustnutí, vážení ! Řeším teď takovou situaci a vůbec jsem netušila, že mi to dá tak pekelně zabrat ! Mám v péči dva nemocné "dědy"... no... dědy... my jim říkáme "dědové", ale v podstatě jsou to ještě mladí klucí :-) Jednomu je 57 a druhému čerstvě pade. Dost málo na to, aby se museli smiřovat se svými nemocemi a nulovou nadějí na změnu k lepšímu, ale Osud to tak zkrátka chtěl. Jeden z nich, říkejme mu "Děda Pade", trpí velmi záludnou chorobou, o které jsem v životě neslyšela, dokud mi ho život nepostavil do cesty. Jmenuje se to Huntingtonova chorea. Kdo zná, kývá chápavě hlavou, kdo neznáte, vězte, že jde o genetickou poruchu, která - stručně řečeno - způsobuje po jejím vypuknutí rychlou demenci a je provázena nekoordinovanými pohyby, vystřelováním nebo selháním končetin, tiky a grimasy, poruchu řeči a další nepříjemnosti, díky nimž se člověk cítí velice na dně :-( Děda Pade se objevil v našem životě nečekaně a původně jako pokus o vtip asi před rokem a třičtvrtě :-) Je to otec mých blízkých přátel, kteří neměli možnost se o něj starat a ten pokus o vtip jsem myslela jako že mi Luky jednou řekl : "Hele, už máš dědu, tak si vezmi ještě tátu a najednou budeš samej chlap !" :-D Z legrace vznikl plán a stalo se. Né že bych toužila po tom být samej chlap, ale víte, ono je těžké najít domov pro někoho, kdo se o sebe nepostará a díky tomu byl ze svého dosavadního života vyřazen :-( Když jsem si pro něj jela tenkrát do Kosmonos, bylo mi řečeno, že jeho stav je zlý a že nikdo neví, jak dlouho ještě pobyde na světě... Tahle nemoc je zlá, má několik stupňů a stádií a statistiky praví, že pokud se objeví kolem pětatřicítky až čtyřicítky života, může s ní člověk vydržet bojovat tak deset - dvanáct let... A vzhledem k tomu, že doba Dědy Pade, po kterou s tímhle zákeřným soupeřem bojoval, je zhruba tak jedenáct let, tak už se prostě muselo počítat se vším. Bylo mi také řečeno, že kdyby už péče byla neúnosná, mám se obrátit zase zpátky na tuto léčebnu, protože jiná v současné době pro tuto nemoc u nás ve státě není... Odvážela jsem si 52 kilo Dědy Pade a asi 15 kilo literatury, která mi měla všechno vysvětlit, abych správně chápala všechno, co se mohlo a mělo následně dít. Ještěže rychle čtu, bylo toho fakt moc :-) Pustila jsem se do pečování a bitev s úřady, což byla lahůdka, o které vám třeba taky někdy napíšu, ale dnes je podstatné to, že rok utekl jako voda a jak jsem se toho bála, tak jsem byla překvapená, nakolik se daří Dědovi Pade dostávat z toho nejhoršího den za dnem přímo hmatatelně ! Místo aby ubýval na váze, krásně přibýval, nechala jsem mu udělat krásné nové zuby, které už mu ani nikdo vrtat nebude (závist ! :-D ), pořídila jsem mu brýle, trošku si ho vychovala co do počtu cigaret, kterými si ničí už tak dost chatrné zdraví a všechno se zdálo lepší, než každý strašil. Doktoři a odborníci žasli, že ho snad nikdy neviděli v takové formě a já měla radost, protože můj strach z toho, že to nezvládnu, se mi valil z očí v podobě slaných kapek nejednu noc ! No ale pak přišel zlom, takřka ze dne na den, naprostý obrat a učebnicové stavy agresivity, depresí a beznaděje, mysl Dědy Pade se zakalila halucinacema, stal se z ní blud a těžko se odhadovalo, kdy prosvítá zbytek zdravého rozumu :-( Šok ! A začalo peklo. Nevím, pro koho větší, jestli pro něj, nebo pro nás, co tu s ním sdílíme jednu střechu nad hlavou... Netřeba zabíhat do detailů, každý víme, co si pod pojmem "peklo" představit... Přes půl roku se to snášelo v naději, že to ještě třeba přejde. Lékařské prognózy teda jako nic moc, ale víte, jak to je ! Věř a víra tvá tě uzdraví ! Hýčkali jsme si tu poslední naději a krmili ji cukrovou vatou, aby nám neutekla, ale zmenšovala se holka naše každým Dědovým útokem víc a víc :-( Několikrát musela zasahovat záchranka a "legrační" na tom bylo,

Objednala jsem se k psychiatrovi, kterého s Dědou Pade pravidelně navštěvujeme, aby mi pomohl palčivý problém vyřešit a našel umístění. Vše jsem mu patřičně vylíčila, včetně mé obavy o život druhého dědy, který kvůli nočním výpadkům Dědy Pade dostal dvakrát epileptický záchvat (je po těžké mrtvici, má cukrovku a epilepsii) a nevynechala jsem ani paniku mých dětí, které už se zmítají jen ve strachu a odporu ke každému pohybu za dveřmi obávaného pokoje :-( Pan doktor mě vyslechl a praví : "Tak mu nedávejte ten ranní prášek a jinak to necháme jak to je, takže nebudu mu dávat žádné nové léky, ano ?" Koukala jsem pár vteřin jako Majka z Gurunu a ptám se, zda správně pochopil, proč jsem dnes přišla ? Odvětil, že je mi jistě jasné, že do Kosmonos se nám ho umístit určitě v dohledné době nepodaří a že musím počítat s tím, že to bude horší a horší, protože tato nemoc se léčit Bohužel nedá. "Ano," řííkám s trpelivostí matky nad dítětem, které se právě učí zavázat tkaničku. "Vím, pár kilo knih a brožur jsem o tom četla. Ale to, co tu řeším je fakt, že už nemohu dál v péči pokračovat, je to neúnosné pro zbytek domácnosti, kterou s panem Pé.eŠ sdílíme ! Co mám tedy dělat ?" Psychiatr se moudře zamyslel a se starostlivou vráskou na čele učinil objev : "Měla by jste tu péči ukončit a vzdát se jí, mohlo by to být opravdu nebezpečné, nezapomínejte, že tam máte ještě jednoho nemocného člověka a také dvě malé děti !" Hned, jak jsem nabrala vyražený dech se ptám : "No ano, ale co mám tedy dělat ?" "V první řadě se vzdejte péče, jestli vám můžu radit." Stále nechápu, co tím myslí. Tak se tedy ptám, co tím konkrétně chce říct. "No jako aby jste zrušila péči a už nepečovala !" vysvětlije inteligentně. "Co to jako je - zrušit péči, pořád nerozumím tomu, co jako dál ?!" úpím bezradně. "Odhlašte se na sociálce a nechte je, ať se o něj postarají sami !" navrhuje MUDr. a já dusím pochybnosti o jeho titulu. "Co s tím má společného sociálka ? ? ?" neubráním se údivu. "No ať si to vyřeší oni, kam ho dají, paní pečovatelko," kývá věděcky bílou hlavou a očka za kulatými brýlemi radostně mrkají, jak to krásně vymyslel. "Ale já nespadám pod sociálku, já jsem jen kamarádka jeho dětí a proto je u mě, víte ? Oni si ho neměli kam vzít !" "No to ovšem úplně mění situaci !" zvedl významně ukazovák a vrátil se tělem i duší k počítači. Docela dlouho tam něco poťukával, než byl zcela spokojen a pak si zamnul ruce. "Tak. A máme to. Všude jsem si vás přepsal z paní pečovatelky na paní Altmanovou - jmenujete se tak, že jo ?" V tu chvíli jsem ani moc nevěděla, jak se jmenuju, věříte ? Přemýšlela jsem nad tím, co se přepsáním oslovení změnilo na našem problému a jsem asi fest blond, prostě mi to pořád nedocházelo. "Víte taky co ?" poskočil ještě nadšeně. "Já napíšu obvodní lékařce, že by vám za to měli dávat nějaké peníze !" skoro zatleskal - nebo se mi to jen zdálo ? "Já nechci peníze, já chci vědět, co mám dělat, aby se váš pacient dal svěřit do ústavní péče !" zvedám mírně hlas. "No to nevím," usmívá se lékař. "Ale já být vámi, tak se té péče vzdám !" To už tu bylo. O.K. Tak říkám : "Ou Kej ! A tím, že se vzdám péče, tak on jako nějak vysublimuje, nebo co se jako změní, kam se on poděje, mi řekněte ? !" a snažím se nebýt jízlivá. "No, hrozí velké zhoršení a může docházet i k fyzickým útokům, zbavte se ho co nejdřív !" zní duchaplná odpověď. A já začínám z údivu přecházet ve vztek. "To se vám tu snažím vysvětlit, že už dál nemůžu, víte ?! A ptám se asi po stopadesátýosmý, KAM ho mám dát, CO s ním ? ? ?" Kdybych věděla, co přijde za pár vteřin, snad se ani tak blbě neptám. Doktor svraštil čelo, založil ruce na prsou, naklonil hlavu doleva, zkroutil koutek úst v přemýšlivý škleb a setinu sekundy na to to vymyslel : "Vyhoďte ho na ulici, sbalte mu tašku a ať jde, zbavenej svéprávnosti není, tak ať se stará !" Polilo mě horko a hned na to mnou zmítala zimnice - možná v opačném pořadí, nevím. "Prosíííím ? ? ?" vydechla jsem v domnění, že žertuje. Nežertoval, neboť svůj lékařský závěr doslovně zopakoval. "No to snad nemyslíte vážně, pane doktore," koktám, přičemž říkat mu v ten moment PANE DOKTORE bylo nad mé síly, protože moje vyděšené Já by spíš křičelo : "Si děláš srandu, vole, né už ? !" Dlouhý nádech... "Ale to je jaksi v rámci lidskosti poněkud neproveditelné, nemyslíte ?" ptám se ještě. Můj pokus o probrání se ze zlého snu zabil svým posledním výrokem : "Ale jděte prosim vás, na tohle dneska už nikdo nehraje, na to se úplně klidně vykašlete !" To řekl, zvedl se a šel si vedle k sestře pro dalšího pacienta. Nebylo žádné "nashledanou", nebylo žádné "přijďte mi říct, jak to dopadlo", nebylo NIC, jen sestra mi ještě vynadala : "No vy jste nám dala ! Půl hodiny u doktora ! Jste nám nabourala celou ordinační dobu, tady čekaj lidi pani !" A pak už taky nebylo žádné "nashledanou" a po pravdě ani nevím, jak jsem se dostala k autu a domů. No... co dodat ? Pořád mi zní v uších názor lékaře, názor odborníka na lidskou duši ! Tak na lidskost si už dneska nikdo nehraje...  Tak to vidíte. A já žila v domnění, že tak špatný to s naším národem ještě není. A ono je. Nevím, ale co se mě týče, tak já krutému ortelu psychiatra nijak nepodlehla ani o pár hodin dýl, kdy zas měl Děda Pade svou chvilku, pomazal výkalama podlahu, pračku a botník a obviňoval mě, že jsem mu nevěrná s jeho vlastním synem a proto i naše domácnost bude ode dneška na hovno ! Nemůžu si pomoct, pořád si myslím, že ať je jakej je, v těchhle chvílích za něj jedná nemoc a tu nikdo krom opravdové lidskosti Bohužel nezkrotí...

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)