Řítím se automobilem, který ovšem neřídím já, směr velkoměsto Roudnice nad Labem. Zastávka na benzínce, malá cigaretka a rychlokáva, přitom několik chytrých vět, že být moderátorem není nic tak těžkého, jako časně z rána stát u stroje a „makat rukama.“ Zlaté české ručičky, a o tom se málo ví, mají také soutěživou hlavičku. Dnešní místní tisk přináší inzertní výložku, na které lze dokázat, že i moderátor má ruce - jdeme na věc. Vím, přinesu oběť, ale sázku musím vyhrát!
Druhý den dopoledne už sedím na personálním úseku, kde starší dáma nemůže uvěřit mému životopisu a přesvědčení, jak moc mé ruce( podpořené dušičkou) chtějí pracovat manuálně. Doba určená k revitalizaci dámy v kanceláři a firemní paní doktorky uběhla celkem rychle a po třech týdnech se hrnu stejně jako ostatní ke dveřím, jež mi otevřou nové obzory. Nejprve se všichni seznámíme při školení o bezpečnosti práce a přiložíme k tomu i politiku místního podniku. Mladá, krásná, velmi vstřícná a úsměvem vybavená Martinka nám povídá o tom, co nás čeká. Jak si nepřivodit úraz. Už víme, jak bezpečné je šlapat zelený chodníček a jak nás může srazit na kolena ten žlutý. V celém areálu výroby máme spoustu hlásičů požáru a občas zbytečná tlačítka, s tím nás seznamuje Mirek, zavede nás virtuálně i na střechu, ale nevěří, že bychom tam někdy něco pohledávali. Nás ptáčat je třináct, vytváříme kamarádský vztah, jsme připraveni položit život, jen aby naše docházka každý den, týden i měsíc byla puntičkářsky přesná, protože měsíce vytvoří postupně rok a ještě k tomu, je tady jako odměna pan Žolík, a ten stojí za snahu, tedy za tu finanční. Trošku s úsměvem přijímáme pozdrav od pana výrobního ředitele Ivana Tajtrlíka, ale proč se smát jeho zvláštnímu příjmení, je to „mladej chlap“ a jistě bude vědět víc než my a díky své ráznosti působí, jako že má i zkušenosti, budiž mu to ku prospěchu.
Při prvním pracovním dni jsme zvládli vyplnit různé důležité formuláře a vše uteklo jako voda, jestli nám takhle bude utíkat každý pracovní den, bude radost stát se jedním z článků celé výroby. Nutno ještě zmínit, že nám na závěr Martinka pustila vlastní prezentaci, která nás provedla výrobou, ale další den už se nesetkáme a dostaneme zácvikovou paní učitelku. Děkujeme Martinko, s vaší elegancí a úsměvem to nebyl ztracený čas.
Nový den a nová setkání. Nejprve s prostorem, který jsme neznali, a hle máme zase krásnou ženu, jmenuje se Vlastička a bude naší paní učitelkou - omlouvám se za školní přirovnání, ale je tak milá, že kam má paměť sahá, stejně jako ona se ke mně chovala jen paní učitelka na prvním stupni. Nasadit ochrané plastové brýle, vy, kteří máte své dioptrické, si je ponechejte, bez nich byste vytvořili více škody než užitku a před jehlou vás ochrání stejně. Dále získáme dvoje nůžky velmi ostré a jedny párací, ještě pravítko - zatím netuším nač, asi budeme rýsovat, říkám si.
Seznámení s šicím strojem, který slibuje, že co spojí už nikdo neoddělí, vypadá děsivě, má ale svojí lampičku, která nám zasvítila k jasnějším zítřkům. Nasadíme jehlu, zamotáme se úspěšně do nítě dříve, než ji zhruba za patnáct minut přemůžeme, a je na místech, kam patří. Vlastinka jen chodí kolem, očka dokořán a s úsměvem uklidňuje nás i sebe, že jde o první den. Nožky u stroje bolí, ale paní představená říká, že jde jen o zvyk.....a tak si tedy zvykáme!
Náš příběh se posune o pár dní vpřed a přichází první zkouška šicího umění. Nervozita se projevuje u každého jinak, kamarádka Svatava je trémistkou velikou, a tak si trošičku popláče, ale nakonec jsem já tím nejhříšnějším žáčkem, tedy když pominu dva, kteří to vzdali raději předem. Co budu dělat, mám Vlastě přinést květinu či černé brýle, aby mohla přihmouřit oči co nejvíce!? A je tu překvapení, já dostal dvě trojky, jednu za kvalitu a druhou za rychlost. Je to se mnou bledé, ale další týden nám ukáže víc, říká Vlasta a já v jejích očích čtu, jak její lidskost zakrývá ráznou větu visící na rtech „Chlape, ty tady nemáš co dělat.“ Když ušijeme několik vlnek a obloučků, odcházíme se podívat do výroby, já jsem ale odkázán jako výpomoc na lepení ušitého umění, moc se mi v novém světadílu líbí. Lidé, kteří už tyto stroje obsluhují roky a jistě získali spousty žolíků, stojí s úsměvem a jsou připraveni mi poradit. I jim vděčím, že jsem na nekonečném pase nepřistál u výstupní kontroly s cedulkou „nežádoucí“. Rozum se ve mně probudil a nechci už dále naší Vlastu trápit, když se vrátím s kamarády skřítky zpět z rychlo přestávky, kterou si nestačíte ani uvědomit, protože prácovní morálku určuje jistě technolog Superman, a není se tedy proč divit. Zpět k jehle, jakmile vyslovím přání, zda bych se nemohl s jehlou rozloučit a zkusit jinou buňku výroby, posílá mě paní učitelka do personálního kabinetu, a protože se přitom usmívá, mám radost, že mi věří a vypadá to, že má zájem o mou práci a nehází mě přes palubu.
V kabinetě vše vypadá na namáhavou práci, hlavní bosska tohoto oddělení jen špatně chápe, že bych se chtěl stát lepičem, a i když na zmíněné skvrně má volno, musel bych si zařídit změnu pracovní schopnosti, jinak se tam podniku nevyplatím, a takhle si individualisticky vymýšlet jiná zařazení se nehodí! Sama říká, že se ukáže, kam se kdo více hodí, a vyhození je jen „poslední štací“, a protože dělají vše pro zaměstnance, proč myslet hned na nejhorší!
Společně dáváme s Vlastou hlavy dohromady a je tady střih, nejde o ten v našem vyprávění, ale o střih na látce, už máme skoro vše v kapse. Avšak člověk míní a.....Tajtrlík mění.
Nový den začíná návštěvou samotného velkého mistra (ach odpusť Mistře Jene z Husi) s humorným příjmením v doprovodem mistra střihu. Proč zrovna já mám tuto návštěvu?! Za odměnu? Nechci odměny! Nastává dlouhé vyprávění o tom, jak mi Tajtrlík něvěří, kolik má zkušeností s lidmi z kanceláře, tady se přece „pracuje rukama, pane“ (no panečku, to jsem nevěděl). Pracuje se tu s rychlými přestávkami, rozhodně to není kafíčkovaná v kanceláři. Chudák Tajtrlík, na to, jak je mladý, má zkušeností, že ho až považuji za čarodějníka či guru?Každopádně podle zkušeností odhaduji věk minimálně kolem stoosmdesátky. Nabírám pocit, že všichni místní pracovníci vlastně za svou činnost nechtějí mzdu, jelikož vše dělají z lásky a raději honorář dávají do místních kanceláří, tam se totiž jen od rána hraje kafovaná a někdo je za to platit musí.
Mé přesvědčení Tajtrlík úplně zničil, už se nedivím, že tak velké podniky musejí mít psychologa, za kterého by ovšem ušetřili a pracovníci by se usmívali a dělali svou práci raději, kdyby se Tajtrlík houpal u stropu a suploval větrák, byl by tak prospěšnější. Než na to však místní vedení příjde, bude recepcí procházet mnoho nových uchazečů, kteří ani netuší nic o českém jazyce, ale je fakt, že vydrží, protože nerozumí ani Tajtrlíkovi.
A je tu můj poslední den, vše jde jako na drátku. Mé ukončení je rychlé, témněř jsem zapomněl říct, že v našem družstvu šicích permoníků zůstává zdatný Zbyněk, jenž jako chlap bude jistě oceněný zlatou jehlou, je to prima kluk a kamarád, snad ho nikdy neobšťastní návštěva shora a třeba vydrží a bude mu na záda vát příjemný větrák v letních měsících. Opouštím Vlastinku, Martinku a svou velkou kamarádku Svatavu, která můj odchod prožívá se mnou. „Holky moje zlatý...“ budu na vás myslet u mikrofonu a nevěřím, že by spravedlivé mlýny extra dlouho nosili černé brýle. Nebudu tedy jehlou, která všem nosí pohodlí v interiéru našich automobilů, ale taky nikdy nebudu nelidsky chytrej se směšným příjmením. Čím skončit své vyprávění?
Každý umí to své a nejhorší je vždy bouračka s hlupákem. Lidé zůstávejte lidmi...
LUBOŠ ZEMANEC
