Nevím jak vy, ale já se teda vstávání nebojím. Mám přesně naprogramované podvědomí, aby reagovalo na volání mého kámoše budíku s milým úsměvem a nejlépe s písní na rtech. Stalo se to zcela automaticky jednoho škaredého podzimního rána, kdy jsem vstávala s opuchlýma očima a čímsi v koutku pusy a to byla poslední kapka !No znáte to.
Člověk si spí, myslí si, jak se má dobře, zrovna se k němu prodírá ten nejzajímavější sen, na který se čeká třeba taky čtvrt roku a do toho KŘÁP ! Hnusnej zvuk, pípání a skřehotání digitální potvory a ty blikající číslice - radši se tam ani nedívat.Nepomáhá proti tomu nic. Leda tak ho prostě nezapnout a večer ignorovat budíkovu touhu po alarmu v ON poloze. Místo toho vypláznout jazyk a když se nikdo nedívá, ukázat mu "fakáče". To jsem udělala jednou. A přijela jsem pozdě do školy. A kdo asi tak ukazoval fakáče pro změnu na mě, no ? No jasný - nejdřív školník a pak i třídní (a že máme hustýho třídního !).To ne. Marný boj. Neznám moc lidí, co rádi vstávají a jelikož si libuju, když v něčem vyčnívám z řady, dávám si tu práci vymyslet, jak tenhle protivný osud zpříjemnit. Sedím na posteli, koukám na budík a být Colombo, bafám z doutníku a přivírám šilhavé oko. Nejsem Colombo a bafání jsem zkusila jednou - pěknej hnus, tak radši kousnu do propisky. To aby mě bral budík vážně.Zdá se, že se trochu bojí, ikdyž se snaží tvářit, že jsem mu ukradená. "Hele, kámo," začínám zlehka. "Můžeme si promluvit ?" Jestli přeskočení digi čísla v minutách z pětky na šestku znamená ANO, pak mám vyhráno..."Víš, mám na srdci takovou věc. Asi tušíš, oč se jedná, já jen aby ses nedivil, že s tím jdu tak pozdě," pokračuju ve svém monologu. Zatím je to monolog, ale on se kluk brzy do debaty zapojí, to si pište ! "Jsi docela hezká věc, ale ráno mi lezeš na nervy," svěřuju se mu. Zdá se, že tohle s ním hnulo, protože tichounce zachrochtal. "No počkej, neber si to osobně, já přece vím, že tohle je tvá náplň práce, dívej se na to rozumně..." chlácholím ho. "Jsou věci, se kterýma člověk nic neudělá, natož budík," pokyvuju diplomaticky hlavou a přemýšlím, jestli by ho neobměkčilo, kdybych ho vzala do náruče a malinko ho pohoupala... Na ubulená mrňata to platí a budík vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Ale ne, měla bych být za tvrďáka, jinak ztratím respekt a pak už nevyjednám fakt nic ! "Ale jsou i věci, na kterých se dá máknout, víš ?" dodávám proto optimisticky. "Podívej, nebudu chodit kolem horké kaše, jednoduše a zkrátka - potřebuju, aby vstávání nebylo utrpení, ale abych se snad i těšila, rozumíš ?" Rozuměl. Zablikal displejem a to se samosebou bere jako souhlas."Takže čekám tvoje návrhy, jak to uděláme." Tahle věta mě stála dost sil, musela jsem se u ní tvářit úplně vážně, aby pochopil, kdo je tady autorita. "Jdu se teď napít, tak zatím přemýšlej a až se vrátím, chci znát řešení," zvedám se z tureckého sedu a odcházím.Dám mu trochu času a uvařím si čaj. Sama jsem zvědavá, co vymyslí, protože mě osobně nenapadá nic. No uznejte, že není snadný najít způsob, jak někoho probudit v půl šestý ráno a snad ho tím ještě nakonec potěšit, ne ?Vracím se na místo dění s horkým čajem v megahrnku a tvářím se jako šéf... protože kdo jiný je tady šéf, já diktuju podmínky ? Zvláštní zjištění - tahle pozice mi vyhovuje, asi budu politička. Nic sice nezmůžu, ale budu důležitá jak natřený zábradlí :DPokládám hrnek na stůl a ptám se : "Tak na co jsi přišel, drahý kámo ? Už víš, jak na to, abys mě hned po ránu nenaštval ?" Když jsem se otočila, odpověď byla patrná. Budík potemněl, displej vyhasnul, nic, akce srdeční bez odezvy... co to jako má znamenat ? ? ?Zkouším ho zapnout, vytáhnout ze zásuvky, zas ho tam dát a několikrát tuhle resuscitaci opakuji, než mi dojde, že je po něm. No je tohle možný ? Jak se to stalo ? Teď ještě šel ! Kde má budík tlamičku - nefungovalo by umělé dýchání ? Kámo, prober se, teď nemůžeš odejít, zejtra máme nultou hodinu...!Všechny pokusy byly marné. Piju chladnoucí čaj a mele se mi hlavou, jak to asi ten budík myslel. Že bych byla moc náročná ? Chtěla po něm nemožné ? Jednoznačně prostě nechce u mých vstávacích nálad být. Takže jako co teď ?Jak se žije člověku s vědomím, že zabil budík ? To si zaslouží minutu ticha... nebo ještě víc - chce to velké rozhodnutí a poctu všem nenáviděným budíkům. Něco, jako protest proti ranním ksichtům a nadávkám, proti zuřivému mlácení do tlačítek "vypnout", proti opovržení, do jakého svými emocemi všechny budíky stavíme... něco revolučního ! "Mír všem budíkům celého světa !" volám bojovně a abych podtrhla vážnost okamžiku, vyskočím na postel a zdvihnu přísežně pravici. "Od zítra vstávám s úsměvem a ráda !" a cítím se vážně skvěle, protože podpořit budíky všech zemí, to je přece terno ! "No, tak to už bys měla padat do postele..." ozvala se z kuchyně mamka. Jako vždy ironická. Ta tomu tak rozumí...Seskočila jsem z postele. Přece si jejím pesimismem nenechám zkazit plány ? "Ničeho se neboj, já si za svým stojím," pošeptala jsem mrtvému budíku do zhaslého displeje. A víte, co se stalo ? Naskočil ! No představte si, začal zase fungovat ! "On žije !" křičím nadšeně a zároveň jsem si vědoma, že teď je můj slib o to závaznější.A proto od následujícího rána vstávám ráda.
Teda dělám, že vstávám ráda. Potlačím prvotní nechuť se probrat, už si nenalhávám, že je to omyl a vlastně je sobota, zatnu zuby, abych sprostě neklela, prostě si sednu, usměju se na budík a křečovitě mu poděkuju za to, že přijdu včas. Stálo to hodně sil, ale uznejte sami - mohla jsem ho zklamat ?Už ani nevím, jak to trvalo dlouho, ale najednou jsem zjistila, že se tahle vstávací křeč rozplynula ve zvyk. Stačí vteřina, abych se probrala, usmála se na budík a jak jsem lhala sama sobě tu radostnou náladu, ono to tak nějak to moje podvědomí pobralo za své a zadalo si to do programu reakcí. Ptáte se, jak je to možný ?No víte, ono když vám umře budík v náručí, nedá se s tím pocitem dobře žít. To pak slibujete hory doly a když ještě navíc vaše odhodlání vlije znovu elektriku budíku do vedení, to se pak dějou věci ! Zkuste to. Na něčem, šetrně... nemusejí hned kvůli pokusům umírat budíky. Myslím, že vám to bude fungovat na všem, co si vezmete do hlavy. Podvědomí je totiž machr !
Lucienne Altmanová.
