Pozor na úchyláky v metru !

A že to zas jednou byla pekelná jízda ! Plný ruce kufrů, deštník (samozřejmě neskládácí a řádně ohromnej, aby se jak blbě nesl, tak blbě někam schoval) a křečovitě sevřená pěst s jízdenkou, aby kdyby náhodou, tak ať jako nezmatkuju ! Metro je můj přítel. Spolkne mě a už jen tak nevydá. Né, že by nechtělo, ale to já vždycky z nějakýho nepochopitelnýho důvodu jedu šestkrát na druhou stranu, než najdu správnej směr a pak zjistím, že trasa B není vůbec totéž, co trasa C a proto to taky popsali i barevně, že jo ?

Kdyby někdo mapoval moje kroky, dalo by se to pak asi srovnávat s chaotickým pobíháním pokusnýho potkana v bludišti. S tím rozdílem, že mě na vytouženým konci nečeká pamlsek, ale autobusák na Černým mostě, kde mě to celý čeká ještě jednou, akorát už nad zemí. A protože tohle všechno vím, vyrážím vždycky o dvě hodinky dřív, aby se nestalo, že mě to metro fakt už jednou nevyvrhne vůbec...

Mám před sebou dva meterní přestupy. Hrdinně odfouknu ofinu a jdu na to. Nejsem přece blbá, to dám ! Nádech, výdech, prokroužit ramena a zatnout zuby. A heleme se ? Já se trefila ! Fakt sedím ve správným vagónku a uháním správným směrem. Usměju se, protože jsem na sebe pyšná. Určitě ten pocit znáte. Akorát... se asi... usmívám moc, protože támhleten divnej chlap v rohu u dveří se na mě podíval, až jsem se lekla.

Prořídlý vlasy, hustý tmavý obočí, pichlavej pohled a pod neukázněným strništěm koutky rtů směr koleje - a to mě na lidech děsí nejvíc. Když vypadaj že se mračej i ve chvíli, kdy se smějou. Snažím se ho neprohlížet, ale on má takovej nápadně nebezpečnej kabát... a strakatej šátek kolem krku... To bude nějakej exhibicionista pražskej, a buď má pod tím kabátem bouchačku, nebo hůř - NIC ! A už jsem slyšela o tom, že v Praze je jedno, jestli je noc, nebo pravý poledne, tam se dějou hnusný věci pořád.

Otočím se, abych na něj neviděla. Určitě vystoupí a najde si jinou oběť. Pane Bože co to plácám ? Chudák ten někdo ! Tak znova : Určitě vystoupí a půjde hezky domů. Tak. To je lepší. A snažím se myslet úplně na jiný věci a docela se mi to daří, ale jen do tý doby, než si všimnu, že se to individuum přesunulo blíž ke mě. A pořád tak divně kouká...

Ještě tři stanice. Pak přeskočím na jiný metro a pak ještě na jedno jiný metro a už ho neuvidim ! Pevně stisknu držák kufru i deštník a s odhodláním už ho nikdy nepotkat vyhlížím svou výstupní stanici. Nedá mi to a nenápadně se pootočím tak, abych se podívala, kde je... Je tam ! A dívá se ! Nemám třeba něco na tváři, nebo ve vlasech pozdrav od holuba z Václaváku, nebo podobný poutače, že tak civí ? ? ? Tohle totiž nechápu. Já bych takhle blbě na nikoho nečuměla. A ještě s tak vražedným výrazem !

Konečně vystupuju. Zmatek a panika mi zaměstnala mozek natolik, že úplně zapomínám na ukoukanýho morouse a snažím se trefit. A jako jsem pekelně dobrá ! Už se vezu a dmu se hrdostí, protože kdybych vám měla vyprávět, jak jsem bloudila minule, ani by jste tomu nevěřili...

S úlevou si oddechnu a nemůžu si pomoct – musím se usmát. Což mi připomene zamračenýho Kabanose. Mimoděk se rozhlídnu a… nikde nikdo. No jistě. Co by tady dělal, že jo ? Jede přece domů. Úsměv se mi rozzáří ještě víc a musím se smát sama sobě, jsem cvok, žádnej úchylák v metru neexistuje, ach ta moje bujná fantazie, ta mě jednou zabije ! A jak rychle mi úsměv zazářil, tak rychle mi v přiblblým výrazu zmrznul…

…moje oko spočinulo na průchozích dveřích ve vedlejším vagónu. JE TAM ! Je tam, opírá se o sklo a DÍVÁ SE NA MĚ ! Polilo mě horko, pak mi přeběhl po zádech mráz a nakonec zase horko… Tohle už nemůže bejt náhoda. Co po mě chce ? Kdyby nebyl ve vedlejším vlaku, tak jdu za ním a řeknu mu… řeknu mu… no něco mu řeknu ! Proč mi zrovna teď docházejí slova, že jo ?

Cejtim, jak se mi potí držadlo kufru. A asi čelo. A asi jsem zbledla ? A kdybych stála, klepou se mi nohy. Jak je tohle možný ? Tolik lidí kolem a on si dovolí úchylačit a nebojí se, že ho někdo sejme ? Policie. Někde tady musí bejt nějaká policie. Až vylezu, někoho na něj upozorním. No a ? Když jemu není blbý upozorňovat na sebe mě…

Už to mám - podívám se na něj. Hezky přímo do očí. To ho možná odradí, když uvidí, že o něm vím a pohledem mu jasně řeknu, co si o něm myslím ! Počkej, zákeřníku ! Já ti ukážu, zač je toho květák ! Otáčím prudce hlavu a z očí šlehá první meč z jedovatýho plynu a ohně. No to by se lek i Bajaja, vám řikám ! Ale… úchylák je pryč. Uf ! Je pryč ! No fakt, nestojí tam ! Není tu ! Díky Bohu ! Ach ne ! Pane Bože, kde teda je, když není tam ? Není jinde ? Nevlezl k nám do vagónu ? Kde jako vystoupil ? ? ? A kam jako šel ? ? ?

Šedivá hrůzou vystupuju a nepřestávám se ohlížet. Musím ještě pár stanic metrem a pak už budu na Čerňáku. S každým krokem jako by mnou projel nůž… někde se to na mě dívá, to cejtim ! A policie nikde. No… upřímně… vlastně naštěstí ! Co bych jim asi tak teď řekla, že jo ? Né, už to bude dobrý, je pryč… A já jsem volná ! Ó, díky, Bože, to byly nervy !

Po zbytek cesty v metru se ale preventivně ohlížím a nemůžu se zbavit otřesný představy, že jsem se málem stala obětí úchyláka ! To až budu vyprávět doma ! Pokaždý je baví můj dokonalý orientační nesmysl a dnes jsem tak krásně trefila a místo bloudění úchyl ! Usmívám se nad představou, že už je po všem, protože vystupuju na konečný a za chvíli budu hledat svůj autobus…

…a jak se tak usmívám, zvednu hlavu a… JE TADY ! ! ! Stojí kousek ode mě a DÍVÁ SE ZNOVA ! Ani na vteřinu jsem si nevzpomněla na svý odhodlání šlehnout mu plamennej pohled přímo do očí a dát mu tím najevo, že MĚ teda jako neohrozí ! Naopak jsem popadla kufr, deštník, úplně šíleně zmačkanej lístek na metro a mazala jsem ke schodům u východu jako o život. Určitě běží za mnou,moc lidí už tu nezbylo, všichni se rozutekli za svým cílem a já tu teď mám bídně zhynout rukou úchylnýho padoucha, kterej si mě vyhlídnul, protože ví, že neumím rychle utíkat a to všechno v den, kdy jsem konečně v metru nebloudila ?

Netuším, co přimělo moje líný nohy vyběhnout schody jako kamzík horskej… vteřina zaváhání a pohled dozadu… jde za mnou… co dál ? Nikde nikdo, to je moje smrt. Mám chuť zakrejt si oči a křičet : “Nezabíjej mě, mám psa a dvě děti !” Ale pak jsem se statečně rozeběhla dál a dobře jsem udělala, protože kousek dál stál nějakej chlapík a pak taky kousek vedle něj ještě nějaký dvě slečny a to znamená, že úchyláka lapíme a společně ho zneškodníme a já pak napíšu článek jako poděkování a pošlu jim odkaz, aby si přečetli, jak moc si vážím jejich odvahy a přidám fotky psa a dětí, aby viděli,kdo všechno je jim vděčnej za můj mladej život tak náhle v ohrožení a ten bídák bude hořce litovat, že neseděl doma a nesekal latinu, páč teď si posedí pekelně dlouho a dobře mu tak ! ! !

Místo toho, nevím, co mě to napadlo, vrhám se k chlapíkovi nic netuše stojícímu a housku kousajícímu a možná až zbytečně nahlas zvolám : “To jsi hodnej, že tu na mě čekáš !” a chystám se mu šeptem vysvětlit, že to byl dost hustě vymyšlenej maskovací manévr, aby se útočník lekl a přešly ho násilnický choutky a měl možnost dát se na útěk, aby se vyhnul vězení a soudu… Jenže tomu pánovi zaskočila houska a úchyláka to vůbec, ale ani trochu nezastavilo, šel neohroženě dál…, přímo až k těm dvěma slečnám, který se na něj usmály, řekly : “Ahoooj, tak jedem ?” a já musela pána plácat po zádech a pak nastala ta trapná chvíle ticha, ve který chudák nabíral dech a já přemejšlela, jak bylo to zaklínadlo v tý pitomý pohádce, aby člověk nebyl vidět a nebo sakra jak se to dělá, aby někdo ztratil paměť a nepamatoval si posledních pár minut ?

Samozřejmě jsem si nevzpomněla a ten pán navíc nebyl vysvětlovací typ, takže to zhodnotil stručně třemi slovy (“Ti hrabe, co ?”) a odešel pryč a co se týče úchyláka, tak ten něco šeptal těm slečnám, ty se na mě podívaly, tak jako po drůbežím se zachichotaly a pak spolu všichni tři taky někam zmizeli a já zůstala sama v místech, kde asi zrovna ten můj bus fakt jako nepojede, takže se budu muset přemístit na svoje nástupiště – ale to hlavně taky proto, že tady dole je to takový tmavý a opuštěný a nevzhledný a co kdyby tady byl někde nějakej úchylák, že jo… ?

S láskou Vaše Altmanka, lidičky : - )

Fenix radio 2013