Pozor na skryté kamery v ordinacích !

Nevím, odkud se vzalo to pokušení, ale šla jsem si jednou takhle v půlce týdne jen tak sednout do čekárny v nemocniční ordinaci. Volba nebyla náhodná, slyšela jsem story o podivínské lékařce, která se zabývá zdravou výživou a tak, znáte to. Nevěřila jsem vlastním uším, tak jsem asi potřebovala zapojit i oči, abych se zbavila podezření, že mi kamarád Luky lže :-) Dal na mou radu a objednal se ke specialistovi, protože doposud navštěvoval jen poradnu, kde byla sestra dietoložka.

Víte, on je takový ten koncentrační typ... né jako že by se dobře soustředil, spíš že vypadá jako z koncentráku, aby bylo jasno. 40 kilo má jen v zimní kombinéze, ale teda i s lyžákama a dost dobře namazanejma sjezdovkama ! Takže souhlasil a že se půjde poradit s odborníkem, jak na to, aby co nejrychleji vypadal jako já. Pro ty, kdo mě neznají... jsem Lukyho protipól - já i v plavkách vypadám, jako bych byla v zimní kombinéze, i s těma lyžákama, co se týče kotníčků, akorát teda nohu mám č.39, takže lyže si odmyslete :-D No a tak přišel den D a my se vydali vstříc jasným informacím. Podle letmého popisu by ona ordinace měla být hned vedle rentgenu... jak příznačné... to kdyby někdo lhal, že nejedl, tak aby mohli odhalit jeho neukázněnost ? Vedle rentgenu byla chirurgie. Aha, tak to jsme asi špatně... Ještě naproti je neurologie, ale dietologická poradna nikde. Prošli jsme to čtyřikrát. Je to možný ? Z rentgenu vykoukla sympatická sestřička, tak jsme ji hned lapili a ptáme se, kdy by mohla kýžená paní doktorka asi tak ordinovat. Z výrazu tváře jsme ihned pochopili, že to slyší poprvé... "No, to nevím, tady jsme jen my a pak tady vedle chirurgie, neurologie naproti, ale tohle nevím... Není to v prvním patře na interně ? Tam nějaká taková doktorka je..." krčila rameny. Tak jo. Tak jdeme do prvního patra. Koupím pak Lukymu sušenku, aby nabral zas ty kalorie, co teď spálí cestou do schodů... V patře ale nic, ani žádná ordinace, spíš to vypadalo jako chodba před lůžkovým oddělením, nebo operačními sály, co já vím... Tak zas dolů. Kolemjdoucí osoba v bílém plášti, které jsme se taky ptali, nevěděla nic. "No tak já jí zavolám, už bych tam měl pět minut bejt..." tasí Luky telefon a už cvaká číslo. "Dobrý den, prosím vás, jsem k vám objednaný a nemůžu to najít," praví. Chvíli pokyvuje hlavou a pak dodá : "No, chodím tady a nic, tak já se ještě jednou pořádně podívám, děkuju." Telefon spolkla kapsa a Luky žasne : "Ani nevěděla, v jakém je to pavilonu, jestli A nebo D, pořád říkala, že je to vedle rentgenu, nebo co..." Tak jsme se vrátili na ono místo a znovu prostudovali všechny dveře na té chodbě. No to mi sežer klobouk, jako fakt nic ! U neurologie tiše seděl mladík a asi jsme vypadali už hodně zoufale, protože se mu nás zželelo a tak se zeptal : "Co hledáte ?" Řekli jsme, co hledáme a on kývnul bradou na ordinaci té neurologie : "To je tady... Taky čekám. Jsem objednanej na 7:15 a ještě tu nikdo není..." No, na to, že bylo 8:20 docela výkon ! Šla jsem si pročíst četné cedule na dveřích ordinace, ale můžu vám zodpovědně říct - ani zmínka o dietologii či doktorce, která jí kraluje. Jak to má člověk poznat ? Navíc... není to VEDLE rentgenu, přece ! No to jsem blázen ! V tu chvíli jsem netušila, že blázen je někdo jiný... "No, hlavně, že jsme to konečně našli, že ?" usmáli jsme se s Lukym na sebe s úlevou a usedli na koženkové lavice. Tak jsme tam nějak seděli asi ještě deset minut... chudák kluk, co tam trávil už hodinu a čtvrt... a pak se objevila ! Kde se vzala, tu se vzala, éterická osoba se složkou papírů v jedné ruce a kafíčkem v plastovém kelímku v druhé. Na první pohled - teta Kateřina ze Saturnina, kdo to znáte !

Musela jsem se pousmát a paní doktorka si můj škleb asi vzala osobně, protože mě bystrým pohledem zpoza brýlí sjela od hlavy až k patě. Její nadšený výraz říkal vše. Několik vteřin se na mě dívala s láskou řezníka nad krásně prorostlou krkovicí a jistojistě si libovala, jaké sousto jí nese dnešní den ! Netušila chudák, že jí místo ovaru vpluje do ordinace chřest... nic proti Lukymu :-D Do dnes si říkám, jestli byla hodně zklamaná, že mě se nedočkala... ? Tak nejprve nastal boj s papírama, kafem a klíčema ode dveří. Očividně se nevědělo jak na to a co odložit dřív. Pardon, ale odkládat horkou kávu na hranu žebra radiátoru asi nebude šťastná volba, paní doktorko, co tam na to topení teda položit raději ty papíry ? Dobrý, po minutě zápolení ji to napadlo. Zaklapla za sebou dveře, aby je za setinu sekundy zase pootevřela a zašveholila : "Pojďte si první dál !" Tak se mladík dočkal. Možná tam byl první už od včera, ne ? Přeskočím čekací dobu, po kterou se nic zvláštního nestalo, protože když ordinace sežrala mladíka, nastalo hrobové ticho. Za deset minut ho dveře zase vyplivly s poněkud zmateným výrazem ve tváři a ozvalo se : "Další !" :-) Luky zmizel a já nechápala, jak to, že teď je slyším mluvit a když tam byl ten sympaťák, tak nebylo slyšet nic ? Že ona používala znakovou řeč a proto vyšel její pacient tak bledý a přísahala bych, že měl najednou tik ? Napínala jsem uši, abych do nich posbírala co nejvíc střípků rozhovoru, ale smysl mi to nedávalo. A to jsem zdaleka netušila, že mi to nebude dávat smysl ani když mi to pak bude Luky vyprávět celý :-D "Tak co , tak co ?" tahám z něj moudrosti hned jak vyšel. "Počkej, až venku..." sykl zděšeně koutkem pusy a táhnul mě pryč. "Co je ? Co ti řekla ? Kam tak letíš ?" děsím se. "Až venku, ticho, dělej, pojď..." syčel a chvátal. No to mě podržte, že on jí tam šlohnul stetoskop a bojí se, že ho dohoní ? :-) Konečně jsme byli mimo budovu. Následoval Lukyho hysterický smích a nakazilo mě to, takže jsme se chvíli smáli u vchodu jako dva idioti, ale to nevadí, psychiatrie je kdyžtak tady určitě někde taky... "Uvítala mě slovy - tak to jste vy to svoření, který mi v jednom kuse volá ? Já jí ale volal jen jednou, že to nemůžu najít... Popsal jsem jí svoje problémy, že ať dělám co dělám, tak nepřiberu a dala mi pár rad," začal konečně vyprávět Luky. "Pane, dávno není pravda, že když jíte malý porce, tak zhubnete ! Nesmíte tolik jíst ! A taky musíte brzo ráno vstát, víte to ?" No to nevěděl, ani já to nevěděla ! "Musíte vstát v sedm hodin ! Spánek vás ničí !" pokračovala. "Zvažte se mi, šup na váhu..." Tak Luky by možná rád šup na váhu, ale kde je ? "No nevím, kde je, najděte to !" zavelela. Tak ji našel. Stoupnul si na ni a... nešla ! "Nic to neukazuje," sdělil nesměle. "Jéé, ahá, no a neumíte to zapnout ? Zmáčkněte něco, jde to ?" Naštěstí je klučina zdatný v technice a tak se mu podařilo váhu zprovoznit během chvíle, ale to nestačilo : "No jo, ale jak se dostanu do počítače ?" táže se paní MUDr. Tak to už Luky fakt nevěděl. "Kolik vážíte ?" ptá se lékařka. "Padesátpět," na to Luky. "No vidíte a pak že nepřiberete ! Minule jste měl padesáttři !" jásá specialistka. "No jo, ale to jsem na sobě neměl rifle, mikinu, peněženku s drobnýma a svazek šedesáti klíčů," namítnul zdrceně Luky. "Jo tak to bude ono, tady se vážíme ve slipech, mladý muži, vy jste oblečený ?" rovná si obroučky brýlí paní doktorka, jako by na něj celou dobu nekoukala, jak na té váze stojí. Tak striptýz... a znova na váhu... "Padesáttři," zněl skutečný ortel. "No jo, ale vy jste vůbec nepřibral, člověče !" diagnostikovala doktorka naprosto přesně Lukyho problém. Tomu říkám odhalení, ještě že mu to řekla ! "Oblečte se, prosim vás, vždyť vy jste nepřibral nic," datluje rozmrzele cosi do počítače dáma. "Oblečte se a jděte si koupit mrkev ! Každý den vezmete jednu mrkev a budete s ní běhat kolem přehrady !" Šok ! "Ale... ale... já když běhám, bolej a černaj mi nohy, chodím kvůli tomu na cévní..." koktá Luky a polyká na prázdno. "No jistě, to vám černají z toho, že neběháte !" zaklapla MUDr. papírové desky, aby mu dala najevo, že dnes mu už nic moudrého a duchaplného neporadí. "Příjdete se mi za 14 dní ukázat. Dalšííííí ! " V čekárně už nikdo nebyl. Asi všichni běhali kolem přehrady s mrkvema... Luky za 14 dní nějak najednou neměl čas, nebo co, takže už tam nešel. Já teda nevim, ale je cvok, chce přibrat a pak pro to nic neudělá, rozumíte tomu ? Já ne ! Já naopak uvažuju, že se k paní doktorce objednám. Moc by mě zajímalo, jaké jsou nejnovější studie o snížení nadváhy, protože pokud by to mělo být něco jako klidné odpoledne v houpacím křesle, nohy nahoře a jako doplněk do ruky karamelový větrník, tak se dost možná donutím se svou váhou i něco dělat, přestože jsem jinak všechny pokusy dávno vzdala ! Ale momentálně mi v hlavě trčí otázka, kde byla ta skrytá kamera a proč nevylezl ten legrační pán, kterej pak nakonec vždycky vezme ty napálené kolem ramen a řekne : "Podívejte se támhle a zamávejte, budete v našem televizním pořadu...!"

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)