Nezapomínejme děkovat svým dětem

Po přečtení článku, který napsala má dcera Teri, jsem zkusila já - téměř stoprocentní spisovatelský analfabet - sednout si, vzít do ruky tužku, k ní papír a napsat své pocity, co se mi honily při čtení jejího článku hlavou. Nejdřív jsem ale musela mít to obrovské štěstí a mít kolem sebe takové přátelé, kteří mi umožnili, abych toto poděkování mohla napsat a zveřejnit. Proto hned na začátku děkuji Fénix rádiu, Renátce a lidem kolem ní, které sice nevidím denně, ale vím, že jsou a pomohou.

Víte, člověk si v takových situacích uvědomí, že v dnešním hektickém světě zapomíná na obyčejné věci. Jen proto, že jsou obyčejné, to ale neznamená, že nejsou vzácné. V podstatě - tím spíš !

         Když jsem četla, co dcera vlastně prožívala a jak se cítila, tak jsem chvíli přemýšlela, jestli jsem nebyla díky svému handicapu příliš zahleděná do sebe a jestli jsem na ostatní nezapomínala. Pak ale přišly další její věty a já pochopila, že tu šanci, kterou jsem od života dostala - být MATKOU - jsem nejspíš nepromarnila. Víte, nikdo nemá patent na to, jak být dobrým rodičem. Člověk si takové "umění" osvojuje od malička z rodiny, ve které se narodil a když dá Pán Bůh, tak v ní i vyrůstá. Já tohle štěstí neměla, já si vybavuji jen tety, hodně hraček a slzy do polštářů...

         V dospělosti jsem se pak byla podívat, kde jsem vyrůstala a podvědomí mi říkalo: „ Ano, tady to znám,“ ale to je vše. Žádný kořen, žádná dravost, nic. Jen potvrzený fakt, že jsem tam kdysi opravdu byla. Ted myslím jen na to, aby jednou mé děti měli vzpomínky podstatně hezčí. Živé, vřelé, hojivé a ochranitelské. Aby byly samy dobrými rodiči a nepoznaly strach, že kvůli jakémusi nedostatku nebudou mít nikoho, kdo by jim šel příkladem, od koho by mohly opisovat a být dobrou mámou a skvělým tátou následně svým dětem.

         Měla jsem ale i velké štěstí, i když jsem musela zpět z rodiny do domova - adoptivní maminka za mnou chodila, jak jen to bylo možné. Bohužel péče o manžela, který byl po těžkém úraze vyžadovala obrovské nasazení a proto chápu, že návštěvy nebyly častější.

         V tuto chvíli si říkám, že je nejvyšší čas udělat za minulostí velkou tlustou čáru a být zde pro své čtyři děti, za nedlouho ale i pro svá vnoučata a těm být dobrou babičkou. Mám úžasnou rodinu - děti a báječného muže - a všichni mi dělají velikou radost.

         Moje milá Terezko, touto odpovědí na Tvůj článek jsem Ti chtěla moc, MOC poděkovat za to, že jsi tak úžasná dcera ! Ani ve snu bych dřív nevěřila, že budu mít takové štěstí. Že se mi povede vychovat tak úžasného človíčka, který má srdíčko na pravém místě. Miluji Tě. A přeji Tobě a vlastně i Vám všem - mějte sluníčkový každý den.

         A prosba na závěr : Nezapomínejme svým dětem děkovat. Potřebují slyšet, že jsou naše všechno ! ! !

S díkem za prostor pro svůj názor Petra Eger.