Není rodič jako rodič, aneb národnosti se meze kladou (ale té naší)

Nejsem zrovna důchodovej typ, ale už se těším na vnoučata. Děti jsou poklad ! Takový srandy s nima člověk zažije a jak se pak krásně celou noc spí, když ho utahaj a zmordujou ! No a asi to mám na čele napsaný, protože jdu si tak jednou pro chleba do večerky tady za rohem a Vietnamka na mě bez okolků : "Pani má práce ? Může hlídat miminko ?" Polykám nasucho, protože nejsem zrovna jejich častej zákazník a v podstatě jsem se tam objevila asi potřetí ? No dobře, tak možná počtvrtý... 

Koukám na to nevšedně baculatý mimino v její náruči a hlavou mi letí : "Jak to může dát úplně cizí ženský ? Vždyť to teď porodila, co pamatuju...!"

No nebylo to zrovna "teď", už je to skoro osm měsíců - Bože, to to letí, ale stejně ! Jmenuje se to Lenka a má to osm zubů a asi patnáct kilo - čím je to asi živený ? A neskutečně sladce se to na mě culí a natahuje to buclatý ručičky a já nemůžu jinak, než to zatahat za legrační culíčky v neskutečně hustých a vlnitých vláskách, který svět neviděl, co bych za takový háro dala ! Tak to má bejt moje dítko na hlídání ? Jo ? Jako nechci si to ještě rozmyslet ? Ale mám už takovej neblahej zlozvyk, že pusa je rychlejší než mozek a tak najednou slyšim, jak řikám : "Tak jo..."

"Bydlím tady za rohem... jak je škola..." snažím se vysvětlit. "Já vím," kývne hrdě matka. Aha... "Pani má telefon ?" ptá se. Tak jí dávám vizitku, tam má oba. "Můžu zítra ? Devět chodin ?" zajímá ji ještě. Ale to je tak všechno, jinak ji nezajímá nic... A protože může, tak beru ten chleba a jdu domů.

No neke ! Je tohle možný ? To se mi stalo už podruhý, jak já to dělám ? Než jsme se přestěhovali sem do velkoměsta Kokonín, bydleli jsme v Jablonci taky kousek od jedné vietnamské večerky. Když jsme tam byli asi měsíc, šla jsem... no možná že fakt taky pro chleba ! Pamatuju si, že taky byla sobota ! A pán se ptá : "Paní může hlídat miminko ? My nákup velký a nemůžu miminko taky auto..." Jako dneska to vidím. Malinká, drobná, okatá holčička a bylo jí půl roku. No a neuvěříte - jmenovala se Lenička :-) Pamatuju si, že i oni věděli, kde bydlím - asi si mě tajně špehovali, pak zjistili, že jsem svoje děti nesežrala a tak s největší pravděpodobností nebudu žrát ani cizí a rozhodli se to risknout !

Druhý den mi Leničku přinesli v sedačce a jak mi ji přinesli, tak si ji za dvě nebo tři hodiny odnášeli. Miminko sedělo, ani nedutalo, prohlíželo si nás a snad zapomnělo údivem i čůrat, nebo co ! Rodiče si prohlídli byt, dali mi pokyny co a jak s jídlem a usměvaví odjeli. A když se vrátili, podával mi spokojený taťka dvě stovky. Koukala jsem na to nehybný dítě, pak na něj, pak na ty dvě stovky a říkala jsem si, jestli se nezbláznil - nejsem úschovna, to dítě ani neškytlo, co to bylo za "práci" ? A peníze jsem si nevzala. Říkám mu : "Ona moc hodná, pořád jen sedí a kouká, nemůžu peníze, není proč !" A oni moc děkovat a za deset minuta se vrátit s ohromná kafe pro já a ještě ohromnější čokoláda pro dítě dvě moje :-)

Za týden se mě nesměle zeptali, jestli bych zase mohla pohlídat a já samozřejmě ráda, mě mimina prostě berou a tahle Leni je naprosto v pohodě ! Peníze mi už nenabízeli, ale rovnou donesli mísu plnou těch jejich výbornejch závitků - no lidi a to si mě koupili, složila jsem slib hlídání až na věky, pokud bude takový vynikající žrádlo :-D Hele a bylo... Leničku jsme si braly často, pak už nejen v neděli, ale když jsme šly ven, nebo naopak bylo hnusně a byly jsme zalezlý doma, nebo jen tak... Mívala teda období stesku po mámě a to byly galeje ji uklidnit, ale pak zase dobrý. No a hlídaly jsme ji takhle do jejich asi tří let, než jsme se odstěhovali s dědou sem, do velkoměsta Kokonín... Slavili jsme spolu narozky a vánoce a vyměňovali si dárečky a pořád jsme baštily ty jejich kulinářský speciality a dávaly jsme si s paní recepty a jezdila jsem s nima po úřadech a po doktorech, když bylo třeba a prostě to byla paráda :-) A vlastně je dodnes, protože občas neodoláme a musíme se s ní pomazlit, ikdyž už je veliká, protože už chodí do školky, říkala a má vlastní deštník, asi né ?

No ale to jsem se zasnila, že jo ? Teď měla přijít Leni 2 a já se těšila, že si zase vypipláme holčičku a budeme si mít s kým hrát a budeme užitečný a tak, no... A tak v neděli ráno paní prozvonila a já si šla dolů pro andílka s takovým nadšením, že jsem málem neprošla dveřma. Ve dveřích mi ji podala a s ní tašku z kočárku a "nasedanou". No počkej, jak jako "nasedanou" ? Kdy jí mám dát jíst, kdy spinkat a co další takový ty věci ? "To nevazí, to jedno," odvětila mi chvátající matka v poklusu a byla v tahu. A kdybych teď to nebohý dítě odtáhla do sklepa, tam ji vrzla do rezavejch necek a šla do kina, tak ví kulový ! No dobře, tak až si pro ni přijde, musím jí vysvětlit, že potřebuju trochu poradit, režim úplně cizí holčičky vážně jen tak neodhadnu...

Ježkovy voči, zapomněla bych na jednu srandovní věc ! Paní mi ještě prve říká : "Kolik pani peníze hlídat miminko ?" Povídám jí : "Jéé, to já tak nějak nevím..." protože jsem hranostaj a bylo mi to blbý, no... Co tak můžu chtít za tak mrňavý dítě, který ještě ani neleze ? No ale zato ona věděla přesně : "Kamarádka dává hlídat sedum hodin ráno a sedum hodin večer domů a zaplatit paní dvěstě Korun, tak já zaplatim za čtyry hodina stovka, jo ?" a to mě pobavilo, ikdyž nejsem žádná věhlasná Au-Pair :-D Holka, řikám si, tak to máš kšeft jako Brno, dvacetpět Korun na hodinu, to si nech proplatit v Eurech ! :-D No ale co, že jo ? Stovka dobrá, relativně za nic, pomazlím se s miminem, dám mu mlíko, naučím ho paci paci... a máme malej nákup grátis ;-) (Nebude pak vietnamka trvat na tom, že tu stovku musíme utratit v jejich večerce, že ne ? To bych vzala každýmu nanuka a jednu čínskou polívku a bylo by po honoráři...)

No nic, tak to jsem odbočila. Přinesla jsem Leni 2 domů a posadila ji do křesla a ona se na mě zase tak krásně culila... asi tři minuty... pak začala z ničeho nic a bez varování strašně řvát a kopat svýma michelinovýma nožkama a mě to tak vyděsilo, že jsem nevěděla co s ní ! Chovat ? Ne. Houpat ? Ne. Zpívat ? Ne. Hračky ? Ne. Sedět ? Kdepak ! Ležet ? No co tě nemá ! Tancovat ? Ani náhodou. Televize ? Že by ? Ale né, to se jen nadechovala… A pak tááááákhlééé dlooouhýýým obloukem pozvracela koberec v obýváku a vzápětí takhle kratkym i sebe ! No chudák dítě ! Tak šup, musím ji nějak dostat z oblečení… A řve a řve a řve – chudák děda, napadlo mě – to se asi moc nevyspí. No nic, jdu se prát s uřvánkem o dupačky…

Když takhle vyváděla asi hodinu v kuse, zvedla jsem telefon a zavolala mamince. Zvedl to tatínek. „Miminko moc pláče a zvrací,“ hlásím zkroušeně a možná zbytečně – obojí to musel slyšet. „To nevazí,“ usmívá se tatínek do telefonu. Jak nevazí ? No to vazí ! Možná né jemu, ale holčička trpí ! „Ale ona opravdu moc pláče a nevím, čím ji uklidnit,“ naléhám. „To nevazí, ona muset zvykala si, etě není bez máma nikdy a brečí, musíme pomalu…“ mele svědomitý tatík, ale to se plete, musíme rychle, protože Leni 2 už zase vohodila gauč. Takže pokládám telefon bez rozloučení a přemejšlím, jestli je teď moje priorita drbat koberec, gauč, nebo prát oblečení, nebo spíš to nebohý dítě odnést rodičům do večerky.

Pak jsem si vzpomněla na podobný záchvat, co kdysi jednou měla Leni 1. Taky jsem tenkrát volala tatínkovi a on mi řekl : „Ty dát ji na stůl !“ No čuměla jsem jak puk, samozřejmě a říkala jsem si – CO TO MELE ? ? ? Na jakej stůl ? „Povídám, že Lenička moc pláče a zvrací,“ opakuju proto. A tatínek s ledovým klidem : „Já vím, tak dát ty ji na stůl a ona ticho !“ Vzala jsem tenkrát uplakanou Leni 1 a zcela nesmyslně jsem ji položila do kuchyně na stůl. Ve vteřině, ale jako lidi VE VTEŘINĚ usnula jako když jí vyndám baterky ! No my na to s holkama koukaly jako z jara, chápete to ? „Lucy, sundej všechno ze stolu a dej tam deku,“ velím odhodlaně. S nadějí, že je to nějaká vietnamská tradice pokládám uplakanýho buřtíčka na stůl a… A nic. Řvala dál. Tak já už fakt nevim…

Spoušť teda byla v pokoji pořádná, nějakým způsobem se toho musím zbavit ! Je jedno, jestli se chová, nebo leží, jestli sedí, nebo visí, prostě pořád křičela a křičela a tak jsem Leni 2 položila na gauč a Lucy jí plácala po plínkách – to děti milujou (Leni 2 asi není dítě, ta to ignorovala), v naději, že se uřve a usne, protože už fakt nebylo co udělat, aby jsme ji uklidnily. Začala jsem uklízet a hele, při druhejch dupačkách namočených do umyvadla pláč slábnul a slábnul a milá Leni 2 USNULA ! Heuréka ! No to je krásný ticho ! Tak honem vydrbat koberec, gauč, pověsit oblečení a ne-dý-chat (!), aby ji to náhodou nevzbudilo !

Celá splavená jsem to tak tak stihla a pak mi došlo, že už to budou 4 hodiny, co mi ji matka předala a tak rychle píšu SMSku, že mimi spí, ať nechoděj, že se pak ozvu. No nevolá hned tatínek šikovně ? Fofrem zalízt do koupelny a šeptem se s ním domluvit. „Už dobrý ?“ ptá se inteligentně. „No píšu, že spí…“ nechápu. „Už hodná ?“ „Jo, teď jo !“ ztrácím nervy. „Musíme pomalu, ona zvyknout, ona kojit a teď zvykat na mlíko, my pomalu…“ plácá a mě bere čert ! Tak voni ji chudinku utrhnou od prsu a narvou ji cizí ženský do náruče ! ! ! Tak teď tomu rozumím ! Proto je malá tak zoufalá ! Proto nechtěla ani čaj, ani mlíko, NIC ! No to mě klepne, to bude ještě boj !

Asi deset minut na to mě táta Leničky prozvání, že je tady. No to si snad dělaj pr…ávě legraci, ne ?! Jim řikám, že spí ! „Nevazí,“ hodil po mě tatík své oblíbené slovo a hrne se k miminu. Udělal nějaký chvat, dítě otočil z bříška na záda a narval mu do pusinky flašku s Nutrilonem. „Ona papat když spí, nebo koukat na pohádka vietnamský,“ vysvětluje a mě lezou oči z důlků, protože TOHLE jsem ještě neviděla ! Tak možná proto je to dítě tak kulatý ! Jí jen ve spánku, nebo u televize, no bezva ! Ale jim to zřejmě NEVAZÍ ! Taky jim očividně nevazilo, že se Leni samozřejmě probudila (zrovna tak krásně spinkala, Bože !) a začala znovu strašně plakat, vykašlala se jim na Nutrilon a dám krk za to, že je pěkně zčerstva pozvracela hned jak mi položili na stůl stovku a dvoje prošlý sušenky a zmizeli…

MOC jsem se těšila na ráno, až mi ji zase přinesou :-D Tentokrát už se maminka neobtěžovala, tatínek přišel sám. Leni měla krásné bílé krajkové šatičky a celé tři minuty se usmívala, než začala příšerně řvát a pak si do těch krajek nazvracela… a nejen do nich… taky na koberec a na gauč a na moje záda – no zkraťme to : Den č. 2 měl totožnej scénář, jako den č. 1, akorát netrval čtyři hodiny, ale pět a půl, protože rodiče měli asi u pultu zástup hladových Čechů, nebo co (nevím, nijak to nekomentovali), nicméně vysloužila jsem si opět stovku a dvoje prošlý sušenky a zbytek dne jsem prala a drbala a měla hlavu plnou otazníků, čím to dítě krměj ? To je sádra ? Že to nejde vyprat, víte ?

Pak jsem ještě měla pár otazníků ohledně toho, jestli mi to za to stojí, páč ty dvě stovky jsem určitě proprala a prodrbala na koberci (ale zas ušetřím za posilovnu, protože nosit tolik hodin Leni 2… né, škrtám ze zápisu, já přece za posilovnu neutrácim, vždyť ani nevím, kde tu je :-D ), nehledě na to, že pokud jim to nevazí, tak mě moc vazí držet v náruči utrápený dítě, kterýmu nemůžu pomoct a hlavně mu ani vysvětlit, že máma zase přijde a že si zatím budeme hrát, no… Tak co s tím, že jo ?

Ale přece to nevzdám ? Přece nepodlehnu ? Jsem velká holka, něco musím vydržet ! Když ji nedají ke mě, dají ji jinam = pro dítě stejnej výsledek a když už se na mě tak krásně culila… Tak uvidíme, dáme tomu pár dní, třeba se to zlepší, no a když ne… tak budou muset milí cizinečtí rodičové přehodnotit situaci ! Já vím, že doba je taková… Že pracovat se musí… Že jsou v těch svých krámech od nevidim do nevidim… A že všem nějaká ta Češka hlídá… Ale musej přece vědět, kdy je ten správnej čas a kdy je na to právě to jejich dítko připravený, ne ? Každý dítě je jiný. Já mám dvě a taky je každý jiný, na to není jeden metr ! Sakra já si to snad přeložím do vietnamštiny a donesu jim to přečíst…

Mẹ tôi muốn được với bạn! Con của bạn…

       Asi tam mám chybky… Ale vůbec mi nevazí, že jim to asi vazí… Tak já jdu. A kdybych dlouho nepsala, tak nemám čas… drbu koberec, peru dupačky a zkouším pomalu zvykat… :-D

S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)

Fénix Rádio 2013