Nejezte při chřipce sýr !

Příběh, který vám ráda zprostředkuji, se bude líbit zejména fanouškům a fanynkám zubních ordinací, které všichni zcela jistě navštěvujeme radostně a s láskou. Proto sledujte bedlivě tyto řádky, možná v nich najdete návod, jak si tuto radost nechat úplně klidně ujít ! (A nebo kecám a vůbec nic takového tu nenajdete...).

Jednoho né moc krásného dne skolila mou sestřičku chřipajzna jako řemen. A jak už to chodí, ve válce s bacilama většinou člověk pár dní nevyhrává. Byl na ni asi hodně žalostný pohled, protože když už i kamarádi jejího přítele nosí dary, aby jí zvedly náladu, to už je co říct.   A tak jí pod nosem přistály Korbáčiky.

Mňam, ty voňavé, přesolené, tolik nezdravé, ale dechberoucí copánky z ovčího sýru, které se obmotávají kolem chuťových pohárků jako zákeřní hadi... ne a ne je přestat jíst, čím více jich rozžužláte, tím více jich musíte žužlat pak ještě hodinu... Znáte to ? Já jo, já je miluju ! No a ségra asi taky, je celá po mě, chudák... :-) Tak si tak libuje a žužlá a najednou „křup !“ Kterej debil tam dal kamínek, pro Boha ? ! Jó, houby kamínek ! Blombičku vytáhnul, jeden ze slaných hadů ! Kdo ví, čím se ségřina sedmička tak provinila, že se rozhodl ji otevřít a dovolit vetřelcům kazům, aby se do ní nastěhovali. No co už. Tak bude muset skočit k zubaři. Nebyla tam teda 6 let, ale to přežije, je velká holka, ne ? A papala hady s chutí dál... Jak už to bejvá, zub se neozýval a sešel tím místo z očí rovnou z mysli. Utekl den, týden, měsíc, čtvrtrok, pololetí... Když už něco, pak zasáhlo párátko, nebo šikovný jazyk šťouravec. Víc potřeba nebylo. Až najednou, kde se vzala, tu se vzala, bez ohlášení a z čistého nebe, bolest jako prase, jak by řekl uzenář – ségra dělá na poště, takže k ní přišla bolest jako pošovní vagón ! Byla to bezesná noc. Zmrzlej balíček hovězího putoval po její tváři, nic nedbala na omrzliny prstů – hlavně, že to chladilo, léky už v šuplíku nebyly žádný, hltala postupně všechny, i ty na průjem a cestovní horečku (jsou mladý, dovedete si představit, kdyby byla v šuplíku i Viagra ? ) a hodiny běžely snad pozpátku, nebo co se s nima dělo, že byly tak líný !Konečně ráno. Opuchlá pošťačka běžela zoufalým klusem do práce, kde udělala to, co by nikdy nevěřila, že udělá – padla na kolena před svou kolegyní doručovatelkou a se slzami v očích ji prosila, ať ji objedná na zubní pohotovost, až tam ponese noviny. Díky Bohu, kolegyně měla pochopení pro tolik všeobecně známou bolest zlobivého zubu a skoro obratem to Lidušce zařídila. Neskutečně šťastná se doplazila následující ráno ségra k zubaři a těšila se na tu úlevu, která ji dozajista při dopadu na křeslo čeká. A nepletla se. Několikrát doktorce podala hlášení o své panické hrůze ze sebemenšího zákroku v jejich ústech, ale ta měla nejen zlaté srdce, ale i ruce a tak ošálila dáseň dvěma injekcemi a bravurně podala kazům vysvětlení, že takhle teda ne !  „O.K. Tak za 14 dní na kontrolu ke svému zubaři a kdyby něco, tak nic !“ zněl ortel stomatoložky a Liduš spokojeně odcházela z ordinace. Obratem v práci opět padala na svá krásná kolínka - tentokrát před kolegou, aby ji objednal u jejího zubaře, až tam ponese dopisy :-) Trochu mi to připomíná pohádku O slepičce a kohoutkovi, ale nejspíš to bude jen profesionální deformace, inu pošťáci, no ! Proč bych tam volala sama, když to může někdo doručit za mě :-D ? Ale pak jsem ségřino počínání prokoukla – kolega dostal befel, ať zubaře připraví na to, že se tam 6 let neukázala. Tak asi je lepší, když vás někdo napráší, než aby jste se přiznali sami :-D Polehčující okolnost, nebo anestezie ?Kolega byl též blahosklonný (jak to v těch Lounech dělají, že mají tak ochotné pošťáky ?) a vše zařídil. A dva týdny jako by ani nebyly, už si to holka poloopravená mašíruje na popravu...Doktorka šikula, třemi injekcemi odzbrojila strašáka bolest a konala, co uměla. Dokonce došlo i na trhání, ale nerada bych zabíhala do detailů, které budí obrazotvornost – ještě se mi hrůzou oklepete a přestanete číst :-) Liduš odcházela vcelku spokojena a uklidněna, s pozvánkou za další dva týdny, ale už věděla, že přežít se to dá, takže dá se říct, že ji to vůbec netrápilo. To ale nevěděla...… To ale nevěděla, že tentokrát se přeci nemá čeho bát, jak pravila zubařka. Jen vyndá výplň, zadělá blombu a hotovo, slečno, né ? Otevřela naň tu svou nedočkavou hubiznu a toužila po injekcích. Že by návyk ? Deformace ? Možná...Jen se doktorka dotknula háčkem jejího zubu, Liduš okamžitě poznala, že dnes vážně ani bez injekce nic neucítí. Najednou se všude totiž rozlilo teplo, bílé světlo a kdo sem pro Boha pustil ten vlak, nebo co to je za kravál, co jí to zněl v uších ?Nic. Jen barevné puntíky a z velké dálky jako by slyšela : „Otevřete sestro okno ! Zvedněte jí nohy ! Hadr, honem !“ Jakej hadr, Bože, teď vrtejte, úklid až potom ! A v tom jí došlo, že omdlela. Rázem byla zpátky, nadechla se, aby dala najevo známky života a sledovala, jak se doktorce vrací barva do tváře. To je legrační. „Dobrý, už dobrý,“ usmívala se malátná Liduška a když vzala doktorka do ruky znovu háček, vlak, bílé světlo i puntíky tu byly zpátky !A nejen to ! Mezi rámusem a kolečky všech barev, se plazil velký slaný bílý had a škodolibě křivil svou sýrovou tvář. „Vidíš, vidíš,“ skřehotal. „Mám tě, kde jsem chtěl, holka nenažraná ! Dobře si pamatuj, tahám blomby levou zadní ! Dej si, žvejkej, rád ti zase uškodím... !“ Ani nebyl čas zeptat se hada, kde má levou zadní, ale asi fakt nějakou má, páč se mu to povedlo napoprvé...„Nechci už korbáčiky !“ křičí ségra probírající se ze mdlob, ležíc na sklopeném zubařském křesle hlavou dolů a ovívána průvanem za zimní okenní římsou. „Ne, žádný sýr,“ uklidňuje ji nechápavě zubařka. „Teď nesmíte dvě hodiny kousat !“Ségře došlo, kde je a ze samé radosti omdlela potřetí. Vrchol jejího umění utéct z místa činu a zůstat přitom na místě. Naštěstí a díky stojce, ve které nehybně pózovala, byla za chvíli v pořádku a propuštěna do čekárny. Zvláštní, jak se zdánlivě obyčejné zablombování zubu může proměnit v boj a záchranu pacienta ! „Chvilku raději ještě poseďte,“ hladila ji po rameně sestřička. „Vytržení té osmičky necháme, prosím vás, na příště, ano ?“ couvala pak bojácně zpět do ordinace a hlavou jí běhaly návrhy na design informační cedule :“Ludmile Radové vstup zakázán ! ! !“

            Děkuji ségrušce za její barvité líčení této záležitosti. Bez něj by nebylo co psát...

            S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)