Povídá mi takhle kamarádka Zdeňka : "Hele to je strašný, co se tady v tý republice děje, že jo ? Články hezký píšeš, ale teda žasnu, co všechno se může stát..." Říkám jí : "No jo, Zdeni, to jsem celá já !" a smějeme se. "Holt jsi magnet na takový věci ! Hele taky napiš něco o mužskejch ! To je věčný téma, co myslíš ?" navrhuje Paní Vtipná. O mužích ! Já ? Co já vim o mužskejch, že jo ? Nemám za mák zkušeností, všecko z doslechu...
Zdeňka se ale nedá : "Tady nejde o zkušenost, tady jde o názor..." A to zase jo. Tak to by bylo na knížku ! Holka zlatá Zdeníkatá, já mám na to ale jen pár stránek ! A tak teď nevím - rozepsat se a riskovat, že se pak na mě vrhne půlka mužskýho národa a budou mi bušit na dveře svejma buclatejma... teda SVALNATEJMA, to byl překlep (!), pažema - nebo zklamat Zdeňku a nenapsat na její tolik oblíbený téma vůbec nic ?
Za dvě vteřiny hlubokomyslnýho váhání bylo jasno : přece nezklamu kámošku, že jo ? Ostatně přece- já muže miluju ! V televizi, v kině, na plakátech, na prknech co znamenají svět a taky toho na tý krabici od buráků, jak měla babička vždycky ve špajzu tam úplně nahoře... A je na celým kulatým světě jen jeden jedinej, naprosto jedinečnej a hmatatelnej, kterým si hodlám plnit mozek a duši - o zbytku jsem přesvědčená, že jsou to poztrácený kusy z lunaparku, hlavolamy, tobogány, labyrinty, vývěvy a najde se i pár vejfuků z prostopášnejch prdících polštářků.
Jinejm mužskejm totiž já prostě nerozumím. Přísahám, že jsem se snažila, ale vono to nějak jako nešlo, nebo jak to nazvat. Dost se toho navykládá o Marsu a Venuši. No jako že máme úplně jinou řeč. Ale věřte mi - řečí to nebude, protože kolikrát se s chlapem dá mluvit i beze slov ! Teda VONI si to myslej. Jelikož jak je problém, tak MLČEJ ! A myslej si asi, že jim nad hlavou vyskočí taková ta komiksová bublina a v ní my si přečteme, o čem mlčej tentokrát. Já vím, že to myslej dobře, že je to praktický,když třeba usnou děti, tak aby se nebudily, že jo ? A taky ticho léčí a čtení v duchu nedělá zvuky. Jenže nejhorší na tom je, že oni to tak praktikujou i po telefonu a to je pak pěkně na houby, páč po telefonu ta bublina fakt není vidět…
Neměla jsem dosud odvahu se přiznat, že já ji teda nevidim ani když jsem pár cenťáků na dosah. Lidi přísahám, že jsem hledala a při každým takovým mlčení jsem si toho chlapa i dvakrát obešla - jestli mu třeba ta bublina nevylejzá v zátylku, víte ? Hele a nic… Tak co potom s tim, viďte ? Zákonitě si musim domejšlet a z toho nikdy nemůže pramenit nic dobrýho ! Vysvětlete to ale chlapovi…
Někdy toho zas naopak namelou až moc. (A pak že ženský jsou drbny…) To když něco nesmyslně obhajujou. To vám jsou argumenty ! Jako nedávno kámoš : „Doma je to zase na nože a přitom nechápu proč. Jen jsem řekl manželce, že půjdu v tejdnu s kolegyní na houby. A hned je voheň na střeše ! Co jako mám dělat, když se asi ta ženská sama do lesa bojí ?“ No jistě, manželka je úplně blbá ! Měla jít vycídit nožík, vystlat koš novinama, úhledně zabalit deku, připravit sváču a omluvit se pokorně, že pití si budou muset koupit někde cestou na pumpě, protože ona si právě umyla hlavu a do deště se jí teď večer nechce. Ta ženská nemá rozum, když se kvůli takový věci nafoukne a ještě zapomene přiložit peníze na tu lahvinku (na benzince to něco stojí !). Vyloženě si koleduje o rozvod !
Mám jednu doslova krásnou kámošku. A ta by tak ráda normální rodinnej život ! Uvařit, vyprat, uklidit, pak nahmatat to rameno, o který se opře a postěžuje si, jak ji v práci ten šéf ale tak děsně štve… Pak nastavit to svoje rameno a zeptat se, jakej měl den ten její muž a buď za trest, nebo za odměnu ho pak v ložnici smyslně zničit, dokud neusne. Pohodu doma, pohodu na výletě, občas nějaká kultura a jednou za rok dovča, třeba v Českym Ráji, nemusí to hned bejt móře přece. A když se k tomuhle záměru pokusí někoho najít, troskotá to vždycky na jednom a tom samým : „Leni, jsi skvělá, ALE !“ A pod tím „ale“ chlap vidí to, že jí je čtyřicet pět a né dvacet a že už má velký děti, takže by bylo až moc prostoru žít a že to všechno bere zbytečně strašně vážně, až to ČLOVĚKA děsí (chtěla jsem napsat CHLAPA, né člověka, pardón !) a že by ve svých padesáti chtěl ještě něco zažít, než se usadí a že je příliš hezká na to, aby ho chtěla a že je to vlastně strašně divný, že tak hodná a pěkná ženská sedm let po rozvodu nikoho nemá, takže „sory Léňo, ale do tak obludnýho rizika radši nejdu…!“ Prosim Vás, čte to nějakej chlap, kterej by žádný takový ALE nehledal ? ? ? Hlaste se, domluvim vám kafe, čestný pionýrský…
A pak jsou taky chlapi coby tátové na dálku. No to je vůbec extrém ! Všechno funguje do tý doby, než jsou potřeba zvednout alimenty. Ježiši jak to, že chce ta nána najednou litra ? Do teď stačilo třistapade, co jí teď švihlo ? No jo, tatínku, vono to dítě taky jaksi roste, víš ? Vono to už má občanku a třistapade vyměřovali na dvou letech. Ahááá a protaženej xicht. A paréza lícního nervu u prvního stání, která pokřivila koukám i kyčle, jak se najednou kroutí - to svět neviděl ! „No vím, že potřebuje rovnátka, ale mě bolej záda a musím chodit do sauny,“ argumentuje a soudkyni lezou voči do ofiny. „Sice beru pětadvacet, ale musím si spořit na důchod a taky jsem kuřák a celý dny se stravuju po restauracích, když makám vod nevidim do nevidim…“ „A dost !“ bouchne do soudní stolice rozzuřená JUDr. „No počkejte,“ nevzdává se TÁTA. „Celej život jsem se měl mizerně a teď když mám dobrej kšeft, mám to dát holce ?“ A není divu, že úžasem bledá protistrana, zapomínaje na stud, s kým to to nebohý dítě Pane Bože zplodila, v duchu rychle počítá : „Kolik by byl asi tak sirotčí důchod a za jak dlouho mě pustěj na podmínku…?“
No a v neposlední řadě tu máme muže HISTORIKY. No né, že by se nějak věnovali vědám a tak… Já to myslela tak, že takovej chlap má věčnej pocit, že žije ve středověku. U oběda hází kosti z kuřete za sebe, krká, mastnou bradu si utírá do rukávu nebo do ubrusu, prdí, popotahuje nosem, jednou rukou zvládne podrbat se v trenkách a vzápětí se s ní najíst, no a pojem „žena“ vnímá coby vak blíže nezkoumaný náplně, kterej ho ohromuje pár otvory a dvouma lákavě nadmutýma výrůstkama na hrudním koši. Když muž historik myslí, pak asi jedině na to, čím je ten vak poháněnej, že nemá nikde šňůru do zásuvky, ale ani otvor na nějaký baterky a když už je u těch otvorů, tak… no a jsme tam, kde jsme byli, že ? !
Nejkrásnější na tom všem je, že muži si pletou termín „seznámení se“ s termínem „karneval pro dospělý“ a všichni si jako na potvoru spíchli masku podle střihu z Vlasty… tenkrát to vytiskli pod názvem „DŽENTLMEN“. A pak si vyber, že jo, když jsou všichni tak dokonalý ? Jenže jak dlouho ? Od přírody je chlap línej a šetrnej tvor, takže ten kostým šili nejen horkou jehlou, ale hlavně z materiálu, kterej prd vydrží. A jak to tak chodí, tady díra tam díra a vcelku brzo je po parádě. Často by ženská ráda tu nádheru přešila, zalátala, poopravila, ale když vono to pak tomu chlapovi na tom těle stejně nedrží ! A šup a už je to v popelnici, no tak mi řekněte – úplně vyhozený prachy ! Hlavně, že ženský nesmyslně utrácej za blbosti, že jo ?!
Nemůžu nezmínit mužskou velezálibu v pestrosti a averzi vůči stereotipu ! Jako zní to velebně, skoro jako dobrá vlastnost, že jo ? Ale nesměli by to používat zase – jak jinak, než ku prospěchu svýmu ! Mám tím na mysli jejich genetickou mutaci, na kterou sváděj to, že nevydržej bejt v jednom hnízdě hodný moc dlouho. Prej „to máme zakódovaný z pravěku ! To je příroda !“ V jednom dokumentu to teda fakt potvrdili (byl to ale zase chlap, tak bacha, jo ?), že skutečně mužskej mozek je naprogramovanej k tomu, aby si : 1/našel partnerku + tokal a okouzlil ji = cca měsíc. 2/pak ji oplodnil = to je hned… 3/počkal až porodí = u lidí je to cca 9 měsíců. 4/pak až odkojí = to je různý, tak dejme tomu cca rok a 5/pak až se z toho procesu oklepe = na to už moc času není, páč pak už záhy chlap pocejtí touhu a potřebu jít a plodit jinde. V přírodě to tak chodí, tak co by chudák ženská chtěla ? Takže z toho plyne poučení, že když si to logicky sečtete, mužův zájem o jednu ženu je naprogramovanej asi na dva roky. DVA ROKY dokáže chlap milovat, než příroda zavelí to své neodolatelné „Zasej sémě jinde !“ A je po ptákách. Teda po jednom minimálně…
Co na tom, že v přírodě ta zvěř aspoň ještě vyvede mladý, počká si na jejich první samostatnej krok do života a nezřídka samec zůstane i potom ? A vůbec ! Není to trochu zběsilý, svádět to na lední medvědy, labutě, muflony, kamzíky, vopice, ropuchy nebo na co ještě šmarjá ?! Kdyby z toho měli rozum, chytaj se za hlavu, si pište ! ! ! To soužití poněkud ovládaj líp, než my – páni tvorstva ! Prostě je nehorázný umění najít na světě takovýho chlapa, co má přesně ty chyby, jaký zrovna vy máte sílu skousnout…
No nic. To já nevyřešim. Ani Ty, Zdeni… Ale hele, vono to s ženskejma taky často není až tak růžový ! Bych o tom mohla hodinu vyprávět ! Škoda, že už nemám čas. Tak příště. No jasně, o to vás nemůžu připravit ! Za tejden, jo ? Udělám pár chlapům radost. Ale jen těm vyjímečnejm. Jako je ten můj, ten je totiž úplně Svatej ! Proto taky teď spěchám. Pochválit ho za to, že šel na seznamovací karneval za sebe…
S láskou Vaše Altmanka, lidičky : - )
Věnováno pro radost mé přítelkyni Zdeňce Koričanské.
2013
