To byl zase víkend. Když jsem se vracela ze srazu v Praze, málem jsem propásla vystoupení z vlaku a mohla se klidně probudit v Drážďanech, kdo by takové šanci odolal? Neděli jsem zase celou proválela mezi učebnicemi, holt prázdniny už jsou definitivně v tahu. To, co následovalo po víkendu, bylo jiného rázu. Začneme ale pěkně od začátku.
Kdo by to neznal. V klídku si spíte, v pokoji je ještě šero, všude kolem ticho a vaše mysl tone ve snových příbězích, které by vydaly na několikadílný román – zaručeně bestseller! Pak ale přijde vyrušení - na budíku naskočí osudové číslo, a pokojem se rozezní pronikavý jekot. Takové bylo pondělní ráno, ostatně jako každé jiné všední ráno. Stejná nechuť při potácení se do kuchyně na snídani, touha se zase zachumlat do vyhřáté postele a spát dál. Ale co se dalo dělat - za pár hodin začínala škola, a tu jako pilná studentka zkrátka propást nemůžu. Po přibližně osmi hodinách se mi ale nálada prudce zvedla – čekala mě činnost mnohem zábavnější než monotónní školní hodiny. Už když jsem vcházela do domu, kde se jinak normálně uvelebím na židli a jdu vysílat, cítila jsem napětí z toho, co a kdo mě čeká.
Po vstupu do kuchyně jsem kromě Luboše, který se neúspěšně snažil upoutat pozornost malé Terezky dozorující, zda všechno probíhá podle plánu - zajímavé, mě si ta malá oblíbila hned! – spatřila i svého budoucího prince Tomáše Vallu. Následovalo rychlé vzájemné seznamování, líčení se, načež se nás pět i s párem šatů muselo nasoukat do mrňavé Felicie. Do kufru naštěstí nikdo nemusel, nebo spíše nemohl, ten totiž zabrala technika potřebná pro natáčení. Natěsnaní v autě jsme tedy vyrazili. Cesta uběhla rychle, nikde jsme se s nikým nesrazili a celí dorazili až před bránu
areálu nádherného Libochovického zámku. Následovalo přivítání s panem kastelánem a hnedka jsme v jeho doprovodu vyrazili do útrob zámku. Interiér jsme si ale moc dlouho prohlížet nemohli - tedy minimálně já ne - neboť byl čas natáčet. Navlékli na mě šaty, které jsem důvěrně (ne)snášela už z minulého klipu, rozsvítili světla a šlo se natáčet. Během čtyř hodin jsme prošli několik krásně dobově vybavených místností - až někdy zamíříte do Libochovického zámku, určitě se musíte stavit ve zdejší knihovně, která rozhodně stojí za pohled - a já jsem se hodila do svatebního, tedy do krásně bílých šatů s vlečkou. Při natáčení jsem se vskutku cítila jako princezna, která měla i vlastního prince, kterého sice málem přetrhlo, když mě musel vzít do náruče a točit se mnou, ale přežil to.
Libochovický zámek jsem opouštěla se smíšenými pocity. Vznešené
prostory zámku ve mně zanechaly krásné a vznešené dojmy, ale na druhou stranu jsem se ujistila, že princezny to v dávných dobách neměly lehké a asi to nemají lehké ani dnes. Já byla vyřízená jen z těch lehkých šatů, zatímco kdysi princezny nosily ještě kovové konstrukce a umělé účesy... Jsem tedy ráda, že žiju době, kdy se na zámek můžu podívat jen v džínách. Mimochodem, dámy, není to ale zas tak špatné stát se na čtyři hodiny princeznou.
Tímto děkuji Libochovickému zámku za poskytnutí prostor pro natáčení a
svatebnímu salonu Barborka za půjčení nádherných svatebních šatů. A jaký je výsledek naší návštěvy v Libochovickém zámku? Inu, stačí se mrknout na http://fenixradio.net/videa.php
Karolína Slunečková
