Tentokrát Vám chci povídat příběh mé maminky. Život se s ní moc nemazlil už od malička. Potom, co se narodila, se jejím náhradním domovem stal kojenecký ústav. Při odstraňování mateřského znaménka, které ji doktoři z neznámého důvodu doporučili, ji poškodili lícní nerv a přivodili tak trvalé následky – nehybnost pravé tváře.
Jednou do dětského domova přišel manželský pár, který měl
zájem adoptovat si dítě. Vychovatelka ukázala na moji mámu a řekla : „Tu
si neberte, tu nikdo nechce.“ Náš děda ale po tom, co tohle řekla,
věděl, že chce právě naopak jenom ji.
Za komunistů se ale mamka vrátila zpět. Adoptivní táta totiž
přišel po úraze o nohu a komise rozhodla, že nejsou dále schopni
vychovávat dítě. Maminka mi vyprávěla, že to, co jí doktoři udělali, ji
vlastně provázelo už celé dětství. Ve škole se ji smáli a to, že
vyrůstala celý život v dětském domově, jí moc nepřidalo… Když jsem její
příběh poslouchala, bylo mi smutno. Copak si někdo takový život zaslouží
?
V 16ti letech se rozhodla začít nový život. S babičkou, u
které nějaký čas vyrůstala, se stále stýkaly a v roce 1988 se narodil
můj brácha Kuba. Mamka už na svůj hendikep skoro zapomněla a snažila se
ho nevidět. Nebo spíš – naučit se ho přijmout.
Když jsem byla ještě miminko, mamka se mnou chodila na
procházky kolem domu. Šla okolo moderního domu v sousedství a říkala si
: „To je krásný dům.“ Vyprávěla mi, že to bylo, jako by ji k tomu domu
táhl magnet. Když se podívala na jméno na poštovní schránce, málem
zkameněla. Věřili by jste, že právě v tomhle domě bydleli její
opravdoví rodiče, kteří se jí po porodu vzdali ?
Když můj brácha slyšel, jak mamka líčí, co se stalo, odešel
zaťukat na dveře toho domu, kde údajně bydleli jeho praví prarodiče.
Otevřely se dveře a Kuba řekl, že je jejich vnuk. „To jsi se ale
chlapečku spletl,“ vyvraceli mu to ti lidé. „Ne ne, takhle se jmenujete?
No tak jsem Váš vnuk !“ trval na svém bráška. Občas mu závidím jeho
odvahu říct, co cítí. Nicméně - udělali mu kakao a pak ho prostě poslali
domů.
O pár dnů později jsme s mamkou stáli v zelenině, když přišla
paní, která vesele zakřičela : „Hele, to je ten chlapeček, co říkal, že
je náš vnuk !“ Mamka pak ale zjistila, že tahle paní není její maminka.
Svou mámu ale našla. Dokonce se i setkaly. Říkala, že když na
ni čekala na nádraží, hned poznala, která to je, vlastně skoro vypadala,
jako ona. Byt měla zařízený přesně tak, jako jsme měli my. Ten den
zjistila, jak to všechno bylo, ale kdo ví, jestli to byla pravda.
Dostala moji a bráchovu fotku a říkala, že se ozve. O Vánocích toho
roku ale mamka dostala dopis, ve kterém poslala zpět naše fotky. Maminka
říká, že v dopisu bylo něco tak zlého, že se ho po dvou měsících čtení a
slz musela zbavit. Nevím, co v něm stálo a myslím, že to nechci vědět.
Vybavuje se mi ještě jedna osudná příhoda : jednou si brácha
zapomněl svačinu a tak mě mamka posadila do kočárku a jely jsme mu ji
dovézt. Odpoledne donesl ze školy poznámku a mamka ho našla brečet ve
vaně. Řekl, že se mu děti smály, že má ošklivou maminku. To byl právě
moment, který mamku donutil odhodlat se pro změnu.
Podstoupila proto několik operací, které ale nepomohly a skoro
nic nezměnily. Když jednou listovala v časopise, oslovil ji článek psaný
docentem Fárou a protože na ní působil dojmem, že jí ten člověk snad
dokonce rozumí, rozhodla se mu proto napsat o tom, co ji trápí. Protože
věděla, že on je právě ten, který by ji mohl zase vrátit to, co ji v
kojeneckém ústavu vzali, sebrala veškerou odvahu a dopis poslala.
Možná vám to při čtení v dnešní době připadá, jako že je
takový zákrok obvyklá věc, ale před 18ti lety nebyly žádné kosmetické a
plastické úpravy běžné. Všichni jí říkali, že jí přece nikdy nemůže
docent odepsat. Mamka ale neposlouchala, držela se své víry a prostě to
zkusila.
Do 14ti dnů opravdu dostala odpověď a na pozvání se vydala do
pražské nemocnice. Tam ale zjistila, že objednací doba jsou 3 roky.
Doktor ale poznal, že odchází zklamaná a protože věděl, kolik let už na
nějaký zázrak čeká, řekl vskutku kouzelné zaklínadlo : „Přijeďte v
pondělí.“
Operace dopadla dobře, maminčin stav se zlepšil, ale stále je
přesvědčená, že je s mimikou na její tváři něco špatně. Možná je tenhle
její dojem způsoben tím, že je těmi léty poznamenaná natolik, že se
neumí vnímat krásná. A možná je náš dojem z ní způsoben zas tím, že víc,
než tvář, je vidět její duše a že jsme všichni očekávanou změnu
vyhlíželi a je pro nás víc zřejmá, než pro ni samotnou.
Jak jsem říkala už na začátku, maminka musela zažít hrozné
věci, kterými si nikdo nezaslouží projít. Svou roli mámy zvládá na
jedničku a i přes všechno, co jí určitě pořád trápí, jí stále říkám :
„Maminko, jsi krásná !“ Protože je to přeci pravda ! Má zlaté srdce a
hodnou duši a za nic na světě bych jí nevyměnila. Miluji ji z celého
srdce a vždycky se budu snažit, aby byla šťastná a dávat pozor na její
srdce, které ji už spousta lidí pošlapala…
Teri Eger, 2013.
