Jak jsem čistil hlavu ( den 1.)

Tak se tak nějak stalo, že sedíme u piva a povídáme si o tom, kde kdo už letos byl a kam se kdo chystá.

Nadšeně jeden druhého posloucháme, a ještě nadšeněji a odvážněji přikyvujeme, že udělat nějaký ten pěší výlet jen s malým batůžkem by bylo fajn. Jít prostě na delší túru. U piva se toho vymyslí, naplánuje mraky, jen s tou realizací je to pak horší. Každopádně naše nadšení se zastavilo u nápadu, že projdeme Lužické hory. Proč Lužické? Protože tam z nás nikdo na déle než jeden den nebyl a je tam opravdu na co koukat. Bude fajn projít je z větší části a zase jednou hodit oko na krásy Česka. Uběhlo pár týdnů a „liberečák“ se chopil organizace. Datum jsme měli hned vymyšlený, jen s tou účastí se to zaseklo. Výmluvy a podmínky ostatních neberou konce, a nakonec účast potvrzujeme jen dva. Já a kamarád Vítek. Na konkrétní podobě plánu, tedy tratě, kudy půjdeme, se nepodílím. Na tyhle věci moc nejsem. Ale na co jsem, je určit si, co chci vidět. Dávám dlouhý seznam, co vidět chci a Vítek dle toho plánuje. Zbývá pár dnů a stres, který se mi dostavil, je jako před každým cestováním. A z čeho? Neumím se balit, neumím si vzít to nejnutnější. Když někam jedeme, vždy jsem středem pozornosti a vtípků, proč mám tak velké auto. Prý, aby se mi do něj vešla největší taška na světě, kterou vlastním já. Někdy taky taška na mrtvoly. Ano, musím uznat, že taška je opravdu velká a mám pocit, že i dospělá osoba by se v ní vyspala. Ani Ukrajinci, kteří jezdí na x týdnu domů, tak velké tašky nemají. Takže dostávám konkrétní seznam s počtem veškerého prádla, oblečení, které si mám vzít, a které se mi má hlavně vejít do malého batůžku na pět dní. Panika. To mi nemůže stačit přece? No musí, dvakrát přebaluji do většího a zkouším si vzít přeci jen něco nad rámec seznamu. Nejde to, batoh je tak těžký, že chodit s ním celý den po horách by znamenalo, že druhý den neudělám ani krok. Vracím se zpět k seznamu a opravdu se balím do malého batůžku. Hlásí pěkné počasí, skoro na celý týden, tak uvidíme. Do Liberce, odkud budeme ráno vyrážet, jedu den předem, abych nemusel ráno absolvovat cestu z Prahy a hlavně brzy vstávat. Je ráno, venku ještě poměrně chladno, potkáváme mnoho lidí, kteří jdou do práce a my se vydáváme na vlak a kupujeme jízdenky do Zákup. Dělá se takové teplo, že se ve vlaku převlékáme do krátkého, dobíjíme telefony. Já kvůli focení a kamarád kvůli Pokémonům. Jsme v Zákupech,

kde tedy začínáme náš pěti denní „trip“. Naše první zastávka bude ve Svojkovicích. Na malinkatém náměstíčku, kde je kostelík, obecní úřad a malý obchod potravinami. Venku stojí cedule, co mají, a jeden z nápisů hlásá, chlebíčky. Stačil vzájemný pohled a bylo jasno, během pár minut sedíme venku na lavičce a baštíme jeden chlebíček za druhým. Už odsud je vidět za obcí skalní město s Tisovým vrchem. Vycházíme a naše kroky směřují do skalního města, kde je mnoho zajímavostí.

Záleží, který okruh si zvolíte. Já doporučuji projít co nejvíce. Jeskyni Poustevnu, Oratorium, vyhlídková místa, kterých je tu nespočet, ale hlavně Křížovou cestu

Modlivý důl, která vede k tomu nejkrásnějšímu, co zde je. Tím je skalní Kaple Panny Marie Lurdské. Nic krásnějšího jsem ve skalách neviděl. Atmosféra, která je protkaná tímto místem je neskutečná. Máme štěstí, nikde není živé duše, pár desítek minut relaxujeme. Odcházíme z tohoto úchvatného místa směrem k rozhledně Na Stráži, která si tyčí nad Sloupem v Čechách. Počasí se začíná kabonit, mraky se kupí, na rozhlednu nemá cenu jít, je mlha.

Po sestoupání do Sloupu se díváme směrem k rozhledně a hodnotíme, že naše rozhodnutí na ní nejít bylo špatné. Počasí se během našeho sestupu vyjasnilo a bylo by vidět velmi daleko. Hlavně focení skalního hradu Sloup by bylo mnohem zajímavější.

Už jen proto, že ze spodu jsem nenašel vhodný záběr, aniž by ho něco nerušilo. Alespoň to, vážení čtenáři a cestovatelé, máte pro inspiraci možnost okusit osobně. Cestičky jsou na hradu spletité a neustále se vracíme, mnoho z nich je neprůchozích. Nejvíce zajímavá mi tu přišla kaple ve skále a schody do „pekla“, které většina zná z pohádky S čerty nejsou žerty. Ze Sloupu vyrážíme rovnou do Cvikova, před námi je 8 km. Ve Cvikově si dáváme menší občerstvení a pokračujeme dál do Rousínova, kde máme první ubytování na našem pěti denním „tripu“ přes Lužické hory. Před Rousínovem jdeme kolem Léčebny TBC a respiračních nemocí. Musím říct, že tady se to musí stonat jedna radost. Krásné a klidné prostředí léčebny musí mít blahodárný účinek už jenom pohledem a uvědoměním si prostředí, ve kterém je. Po pár stovkách metrů jsme u místa, kde budeme nocovat. Menší penzion, kde jsme sami. Opět klid, úžasné. V nohách máme 28 km, dáváme si večeři. Zajímavé je, že nohy a nic nebolí. Uvidíme ráno.