„Děti jako radost nebo hračka?“

Napadlo vás někdy, jak vaši práci ovlivní to, co se děje kolem vás, co zrovna posloucháte a na co při tom myslíte? Můžu přihodit případ z praxe, když tenhle článek vznikal. Sedím po těžkém dnu, spala jsem nějakých 5 hodin, ráno jela na hasičskou soutěž- která pro náš tým byla první (a umístily jsme se se ženami na krásném druhém místě), učila se literaturu, uklidila doma a cítila jsem se opravdu unavená. Říkám si: „Baruno, jdi si lehnout, zítra je taky den a ráno moudřejší večera!“ ale přeci jen jsem usedla za ten notebook, otevřela Word a napsala titulek. Stejně tak jako všechnu práci na počítači provádím za hudebního doprovodu, tak i teď. Takže tento článek vznikal konkrétně při Cranberries a Nirvaně. Mimochodem Cranberries plánují 30. Listopadu v Praze koncert ;-).

Začínám se rozepisovat a vzpomínám si na jednu cestu do školy, kdy jsem čekala na zastávce na autobus, a vedle mě stála skupinka dětí z mateřské školy. Veselé tvářičky v tričkách a kšiltovkách s logem školky, do které patří. Na zádech měly malé batůžky a povídaly si o výletě, na který jely. V této školce jsem měla svou první pedagogickou praxi, kdy jsem se zúčastnila i exkurze v hasičárně. Na tu praxi vzpomínám moc ráda, měla jsem třídu předškolních dětí a bylo prima, jak ty děti byly přátelské a zvědavé. Na procházkách a výletech všechny děti chtěly jít za ruku s paní učitelkou Bárou a sedět na obědě musely sedět také vedle mě. A tak jsem nějak spravedlivě věnovala pozornost všem.Vy, když někde potkáte skupinu dětí z mateřské školy, co vás napadne? Já si říkám, jak moc ráda bych se vrátila do téhle životní etapy. Celé dny bych si hrála, malovala a neměla žádné „dospělácké problémy“. Zároveň je hezké, že tím hraním a malováním si nevědomky rozvíjejí jemnou motoriku a osvojují si potřebné kompetence do života. I když, na druhou stranu, každé období má něco svého, co jej dělá hezkým a zajímavým. Co ale nevnímám jako hezké, je přístup některých zahraničních celebrit. Jakmile „vylezou“ z porodnice s novým přírůstkem, čekají na ně davy fotografů. Ty čerstvé maminky, jinak dokonale vypadající- s ohromným množstvím líčidel na obličeji vycházejí z té porodnice, šťastné a ten jindy (někdy k nepoznání upravený) obličej schovávají pod ohromnými brýlemi. V tu dobu začíná změna jejich image a násobí se zájem médií. Přesně takhle vnímám děti, jako hračku, která přidává rodičům na popularitě. Oproti naší zemi bych řekla, že sice ano, zájem médií o děti českých celebrit je, ale nepřijde mi to tolik přehnané.

Tím samozřejmě nepopírám, že jim nezajistí skvělý domov a nedají jim potřebnou lásku. Jen asi nebudou moct jet na dovolenou, aniž by o tom nevědělo půl republiky. Náhodou se jim něco nepovede, tak se strhne vlna přibarvených článků bulvárního tisku, z nichž vyjdou jako ti, kterým se stalo něco společensky nepřijatelného. I když pravda je, že špatná reklama – taky reklama. Na druhou stranu, mezi námi obyčejnými smrtelníky jsou různí lidé, kterým třeba není vždy do smíchu, ale jejich ratolesti jim potřebnou dávku vždy dodají :-). To mi opět připomíná zážitek, který se týká výchovy dětí. Totiž, některé rodiče slýchávám dost často na děti křičet za maličkosti, které by se daly řešit i klidněji. Ano, ne vždy to jde a někdy je potřeba dát najevo hranice. Ale to jsem takhle jednou byla v zoologické zahradě s kamarádem a u pavilonu opic byla typická, anglická, tří členná rodinka. Samozřejmě malé zvědavé dítko mělo snahu neustále něco objevovat a nedal mu pokoj záhonek, kam se nesmělo chodit. Svou nějakou angličtinou jsem rozuměla, jakým způsobem ta anglická maminka v klidu, ale důrazně a s výsledkem říkala malé dcerce, aby do toho záhonku nešlapala. (odhaduji, že přibližně 4letá) Holčička okamžitě ze záhonku odešla. Nevztekala se, nebyla protivná a dokonce si sama dobrovolně sedla do kočárku, ve kterém ji rodiče vozili. Třeba je tohle naprosto běžné i u nás, nevím. Mě to překvapilo a přišlo mi to moc hezké, protože to probíhalo slušně a bez křiku. Možná je to pro mě tolik neobvyklé jen proto, že sama děti zatím nemám, jsem pouze v roli pozorovatele a měla jsem možnost zatím vidět jen opačné případy výchovy. Každopádně děti vnímám jako radost každého rodiče, ať už je učí poslušnosti jakkoliv :-). A tak doufám, že i já budu jednou taková trpělivá maminka, která se snaží vychovávat děti co nejklidnější cestou. Slavná zas tak nebudu, takže budu mít poklidný život se svým manželem a dvěma krásnými a zdravými dětmi, někde za městem v novém cihlovém domečku s bazénem a po zahradě nám bude pobíhat výmarský ohař – ideálně… :-)

Barbora Medvědová

2012 www.fenixradio.net