Čím déle tu na tom světě jsem, tím mi všechno přijde víc k neuvěření. Spousta náhod, omylů, setkáních, radosti i starostí. Asi největší moc nad tím vším má čas. Naučili jsme se my lidé jako plemeno říkat: „Dej tomu čas, to se spraví.“ nebo „ Čas rány zahojí“, „Časem bude…“, „Za čas“ nebo třeba „Času dost!“. Ano, tyto a jiné spojitosti s tím mocným ČASEM! Ovšem, to je pořád všechno takové optimistické. Mně osobně tedy poslední dobou přijde jakákoliv spojitost s časem spíše záporná, stresující a zneklidňující. Já každé ráno proklínala i minutu, která mě připravila o včasný příchod do školy, protože mi utekla třeba jenom jedna a já musela jet do školy o autobus později.
Naopak potom ve škole se čas neuvěřitelně vlekl, hlavně při námi „oblíbené“ němčině, (tím námi myslím jako celek naší třídy) kdy paní třídní němčinářka, chudák nějak musela unést to, že z jednatřiceti studentů z němčiny maturovala bezmála pětina.
Říkám si, ty neurčité údaje, jak jsem již zmiňovala výše, kolik to vlastně je? A jak dlouho trvá to „Časem?“ Kdy časem tedy bude to všechno dobré? Kdy časem zapomeneme na starou lásku, která sice hmotně je pryč, ale my na ni/něj stále myslíme? To neumí nikdo zodpovědět, bohužel, možná někdy bohudík. Ale najednou přijde zvrat, zkušenost, zážitek a my jsme z toho venku. Nebo přijde něco nečekaného, co může být příjemné a nemusí. Mně se právě minulý týden stala taková milá náhoda. Po opravdu dlouhé době jsem setkala s (jestli ho tak mohu nazvat, snad jo :-)) kamarádem, s kterým jsem několik let navštěvovala výtvarný kroužek naší místní základní umělecké školy. Viděli jsme se asi po pěti letech. Samozřejmě jsme se oba za tu dobu možná k nepoznání změnili a vydali se oba nějakou svojí cestou. Tenkrát ten můj kamarád… je pardon, nepředstavila jsem Vám ho, jmenuje se Aleš Březina (a že je Vám to jméno povědomé?)… téměř začínal se svými kouzelnickými čísly. Nikoho takového jsem osobně neznala a samozřejmě jsme všichni v té výtvarné třídě vyzvídali co nejvíce věcí. Pamatuju si jen, že nám tenkrát prozradil nějaký trik s tužkou, která vypadá, že ji po vás hodím, ale šikovně si ji zastrčím za límec nebo okraj trička a schovám ji za zády a přitom ruku vyšvihnu, Jako bych tužku skutečně hodila. (Určitě si to zkuste, není to nic těžkého a budete znát jedno malé Alešovo tajemství :-D – Alíku, jestli si tento článek čteš, tak krom toho, že je věnovaný právě Tobě, tak také doufám, že vzpomínáš a směješ se tomu se mnou :-)). To naše setkání po letech mělo samozřejmě důvod, dohodli jsme se, že navštívíme naší paní učitelku z té umělecké školy, abychom trochu zavzpomínali. Škola se asi před rokem stěhovala do jiné budovy, a tak to nové neznámé prostředí, sice je moderní a prostornější, ale shodli jsme se s Alešem, že ten starý dům s tmavými chodbami, kdy z modelovny ve sklepě jsme koukali na zablácený a ne zrovna uklizený dvorek, měl své kouzlo, a že se nám líbil víc. Paní učitelka nás provedla celým patrem s výtvarným oddělením, kde na nových nástěnkách byly vystaveny práce dětí na různá témata. Po prohlídce nových prostor, kde děti teď tvoří svá umělecká díla, jsme s Alešem přihlíželi v kreslírně, jak zrovna ti malí šikulkové kreslí předložené zátiší, kterým byl starý telefon. Seděli u lavic, u kterých se dá pracovní deska zvednout nahoru. A tak jsme zavzpomínali, jak málo stačí nepozornosti a pracovní deska se dá skopnout do původní polohy. Aby ne, snad bychom ani nenapočítali, kolikrát se nám to stalo :-)). Po chvilkovém přihlížení pod ruce mladých umělců, jež vystřídali naše místa, Aleše napadlo něco šíleně, nesmyslně, úžasně bláznivého! ,, Paní učitelko, myslíte, že bychom si to taky mohli s Bárou vyzkoušet, jestli si ještě něco z těch 9-ti let pamatujeme?“ paní učitelka se pousmála a přinesla nám čtvrtky, tužky a gumy. Po 5- ti minutách smíchu a cítění se naprosto trapně, jsme vytvořili cosi, co mělo být podobné tomu telefonu jako zátiší. Děti, nad kterými jsme kroužili a chválili je, se nám na oplátku vysmály. :-D Ano, bylo se čemu smát, 5 let je dlouhá doba na to, když se tomu nevěnujeme… A to samé nám řekla paní učitelka. Nicméně, z návštěvy jsem si odnesla svůj smíchu hodný výtvor, ovšem s věnováním od Aleše! :-D
A hlavně takové setkání po 5– ti letech, bylo něco skvělého. Sice jsem si na jednu stranu připadala stará, protože 5 let je dlouhá doba a my už nejsme ty děti, co se jednou týdně pošťuchovaly na těch starých chodbách „naší“ staré ZUŠky. A zase ten čas. Den předtím, než jsme se s Alešem sešli, ráno po probuzení jsem si říkala, co budu dělat? Co se dneska stane? Napadlo mě mnoho standardních situací, jakože dopoledne uvařím oběd, pak uklidím kuchyň, odpoledne se uvidím s přítelem, navečer budu odpočívat, večer kouknu na nějaký film a před spaním si budu číst. Takhle to běžně probíhá skoro denně, teď po škole. Ale najednou, ani nevím proč, jsem napsala jen tak Alešovi, jak se mu daří a najednou jsme se domluvili a den na to jsem už měla jiný program, lepší. Ale to není stejné, jako když se po týdnu uvidím s kamarádkou, která přijela z dovolené. Po takové době vidět někoho, koho běžně nepotkáváme ale někoho, s kým jsme se bavili pár let, ale před pár lety, je úplně o ničem jiném. A přesně tuhle (jak jsem už nazvala) milou náhodu, řadím k časovým prodlevám pod skupinu bohudík. Jinak na druhou stranu, samozřejmě, že každému z nás se „poštěstilo“ setkání s lidmi po letech, kde si řekneme spíše bohužel, ale i to musí někdy přijít a nevyhneme se tomu. První osoba, která mě u takového setkání napadne, je bývalá spolužačka ze základní školy. Stála jsem v Liberci ve frontě v jedné trafice nákupního centra a kupovala si lístek na tramvaj. Když jsem se otočila, uviděla jsem ji tam. Bylo to někdy na začátku letošního roku. Stála pár metrů ode mě, měla rozepnutou bundu, to aby byl vidět ten do očí bijící výstřih, který snad nemohl přivolat kladné reakce ani mužů. Kabelku měla přehozenou na předloktí a přežvykovala způsobem, že otevírala pusu. Chvilku jsem si nebyla jistá, jestli jsem v nočním klubu, či na pastvě, ovšem dokázala svým zevnějškem vyjádřit obojí, šikovná to slečna, že? Její opovrhující pohled na mě, ve mně vyvolal zaváhání, jestli vůbec mám pozdravit, ale tak říkám si, že mám vychování, a že se přeci známe dlouho, tak by se to asi hodilo. Krom opovrhujícího pohledu mne spolužačka obdarovala i opovrhujícím „nazdar“. No, co dodat, každý je svého štěstí strůjcem. Já jsem úspěšně vystudovala pedagogické lyceum, mám slušnou práci, kolem sebe v rámci možností normální lidi a řadu přátel, kteří při mně stojí. O spolužačce toho moc nevím, ale prý nedokončila školu a moc se jí nedaří. Mimochodem, už na základce neměla moc dobrou pověst. Každopádně, každý občas šlápne vedle a tentokrát to byl i ten mocný čas, který mi přihrál zajímavé setkání po letech i z druhé stránky.
