Čas dovolených. Doba, kdy dochází k hemžení lidstva, které by se možná dalo srovnávat s historickým stěhováním národů. Většina lidí míří ze severnějších oblastí k jižnějším mořím. Ne tak všichni. Malá skupinka lidí míří právě v této době do oblastí severních.
Když se řeklo Grónsko, představila jsem si tu bílou skvrnu v horní části globusu. Přesto jsem se rozhodla tuto zemi navštívit. Naplnily se mé představy o této zemi, kde umírali polárníci, kteří chtěli probádat tento drsný kus země? Kde dodnes umírají odvážlivci či dobrodruhové, přecházející centrální ledovec?
Grónsko je zemí sněhu a ledu. To o ní všichni víme. Když však stojíte v údolí mezi kopci, pokrytými sněhovými poli, teprve vám dojde, co tato slova vystihují. Sněhová pole jsou všude, kam se podíváte. Nu což, dá se po nich chodit a propadnete se jen občas. Horší je to s ledovcovými poli. V tomto ročním období už nedoporučuji používat splazy místo chodníčků. Led zde je již rozervaný, plný děr a ostrých hran. Ledovce již před nějakou dobou vydaly své přírůstky moři. Nyní už pouze tají do ledovcových řek. Odkryly se tak skály, nad jejichž složením by zaplesalo srdce kdekterého geologa. I mne tyto kamínky nenechaly chladnou. Stála jsem v údivu nad množstvím barev, které odhalily ‚obyčejné‘ kameny. I přes velkou sílu slunce zůstávají ledovce, které nikdy úplně neroztají, a po kterých se lze projít. Vystoupáte-li na vrcholek ledovce, široko daleko je jen bílo.Ještě, že byla modrá obloha. V mlze byste jen těžko rozeznali, kde končí ledovec a začíná obloha.
Nejúžasnější však je led. Stojíte s otevřenou pusou a pozorujete kry, které vytvarovala příroda. Není většího umělce. Kusy ledu jsou neustále v pohybu. S přílivem se dostávají hlouběji do fjordů, s odlivem blíže k otevřenému moři. Neustálý praskot provází jejich přeměnu z pevného do kapalného skupenství. Tím dochází k neustále změně tvaru jednotlivých uměleckých děl.Jízda v malinkém člunu mezi těmito obrovskými sochami ve vás vzbuzuje úctu k silám přírody. Především však k vodě, která je zde prakticky všude. Pomalá a trpělivá, nahlodávající tvrdé skály, klidná a rozvážná, vytvářející potůčky a jezera a také dravá, razící si nesmlouvavě cestu do moře.
Grónsko je nazýváno ‚Greenland‘, ‚zelená země‘. Zvláštní. Vždyť je především pokryté ledem a sněhem. Přesto i zde se v létě objevují rostliny, které vám přiblíží domov. Poznala jsem pampelišky, sedmikrásky, hořce a také borůvky. Tam, kde roztál sníh, se zazelenala tráva.
Fascinující zem. Teprve zde, tváří v tvář zdejší přírodě a její síle, si uvědomíte malost člověka. Ti, kteří dokáží vnímat zdejší krásu, už na ní nikdy nezapomenou. Tento nehostinný kraj se jim vryje hluboko do srdce. Vzpomněla jsem si na všechny ty uhoněné a upachtěné lidičky, honící se, za kdoví čím. Unavené, v neustálém stresu. A byla jsem ráda, že mohu stát na chladné půdě, pozorovat praskající ledovce a vnímat sílu vodního živlu. Jen se na chvíli zastavit…
Antonie Krzemieňová 2013
